• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Svůj osud nikdo nezná - Konečně přišlo štěstí i ke mně

16. května 2011 v 18:14 | Iwuushkaa
Kapitola 17. - Konečně přišlo štěstí i ke mně

"Dobrý den." pozdravila jsem i já. "Co mi nesete?" vzplála ve mně zvědavost.
"Na, přečti si to." dal mi pan Declapp obálku.
"Pojďte dál." pozvala jsem ho a otevřela víc dveře.
Pan Declapp za sebou zavřel a šel do obýváku, kde mamka žehlila. Mě zajímala ta obálka. Rozervala jsem ji a vyndala z ní ten papír a začala číst.
"Pane Declappe, jak jste to sehnal? Vždyť nebyl soud a nic." nechápala jsem, jak dokázal vyřídit bez ničeho zákaz, že se Quentin nesmí ke mně a k domu přiblížit.
"Musíš mít známosti." mrkl na mě a já ho šla radostí obejmout.
"Děkuju." řekla jsem a papír podala mámě.
"Danieli, díky." řekla máma.
"Danieli?" nechápala jsem.
"Ano, já jsem Daniel." rozesmál se mému výrazu.
"Aha." řekla jsem a trochu zčervenala studem.
"A asi nevíš, že moje žena je Elisabeth." řekla pan Declapp.
"Tak to skutečně nevím." odpověděla jsem.
"Teď už ano." rozesmál se zase pan Declapp.
"Půjdu si lehnout." omluvila jsem se a zmizela z obýváku do pokoje a lehla si do postele a četla si.
Za ten soudní zákaz jsem byla ráda, aspoň se Quentina zbavím, protože ten stres vadí miminku a já chci rodit v termínu, ne dřív.
Quentin bohužel zaplatil jen pokutu za vniknutí do domu, jinak je na svobodě.
V dalších dnech byl zase klid, jen jsem čekala, co se kdy stane. Asi se Quentin lekl toho zákazu nebo spřádal plány, jak mi znovu znepříjemnit život.
V pátek jsem byla na úplně poslední těhotenské prohlídce, už mi do termínu zbýval jen týden.
"Tak Gabriello, ještě pár dní a už budete chovat vaší dcerku. Už máte jméno?" ptala se doktorka.
"Ano, už jméno mám dva měsíce. Bude se jmenovat Erllien." odpověděla jsem doktorce.
"To je hezké jméno. Neobvyklé." pochválila jej doktorka.
"Ano. To jméno je z písmenek jmen mého a jejího tatínka."
"Tak to potom jo." usmívala se doktorka. "A co tatínek?"
"Ten ví, že jsem těhotná, ale neví, že je to jeho." řekla jsem smutně. "A navíc je teďka v Dánsku."
"Myslíte, že někdy zjistí, že je Erllien jeho?" ptala se doktorka.
"Nevím, snad jednou mu to řeknu." pokrčila jsem rameny.
"Nechci vám radit, ale on má právo vědět, že má dceru." podívala se na mě doktorka moudře. "Ale tak je to vaše rozhodnutí, jestli mu to řeknete." dodala smířlivě.
"To ano." souhlasila jsem s ní. "Možná se ale bojím jeho reakce, co mi na tu zprávu řekne." povzdechla jsem si.
"No, ale záleží na vás, zda mu to řeknete." ukončila doktorka debatu. "Bohužel, čas mě tlačí, takže Gabriello, přibližně za týden nashledanou v porodnici, přijdu se na vás a malou podívat." usmála se, podala mi těhotenskou průkazku a já vstala a odešla pryč z ordinace a zamířila si to domů.
Když jsem vešla do mojí ulice, uviděla jsem před domem Quentinovo auto a jeho opřeného o kapotu. Než jsem stihla zmizet, spatřil mě a já nuceně musela jít domů.
"Co mi zase chceš?" vyjela jsem na něj. "Pokud vím, máš zákaz se ke mně a domu přibližovat, takže vypadni."
"Takže to bylo v té obálce, co jsem spálil." ušklíbl se. "Jdu ti říct, že mě se nezbavíš a navíc, ty budeš se mnou i s tím parchantem." řekl zlostně.
"Nebudu a nemluv takhle o mém dítěti. Nejsem tvůj majetek a Erllien už vůbec ne." mračila jsem se.
"Takže holčička." odfrkl si posměšně.
"Ano a doufám, že bude podobná tatínkovi." řekla jsem.
"Já doufám, že ne, abych mohl říkat, že to dítě je moje."
"O co ti jde? To mě chceš zdeptat? Nebo chceš, abych porodila dřív?" vyjela jsem zlostně. "Nechápu tě."
"Gabriello!" zavolala na mě paní Declapp. "Můžeš prosím jít k nám? Chci ti něco ukázat." snažila se mě zachránit ze spárů Quentina.
"Jistě, už jdu." křikla jsem na ní. "Sbohem Quentine." houkla jsme a rozešla se k Declappům.
"Ahoj, miláčku." rozloučil se Quentin a ve mně bublala zlost.
"Co chtěl?" zeptala se paní Declapp, když jsem seděla u nich v křesle, nohy na stoličce a v ruce hrnek s čajem.
"Chce mě vydeptat. On mi vyhrožuje, že jsem jen jeho majetek a miminko taky." mračila jsem se.
"A co ten zákaz přibližování?" vzpomněla si.
"Ten dopis vyhodil, aniž by ho četl." odpověděla jsem. "Prostě pokud se on se mnou nerozejde, tak jsem jen jeho podle něj a já už toho mám dost."
"To se ti ani nedivím. Nemáš hlad nebo na něco chuť? Taylor před chvilkou usnula." usmívala se. "Uspořádáme si čajový dýchánek." chichotala se.
"Dobrý nápad, potřebuju se uvolnit." řekla jsem.
Strávila jsem příjemné odpoledne u Declappů a když mamka přišla z práce a šla pro mě, zůstala tu taky a dala si s paní Declapp skleničku vína.
V úterý jsem poletovala po pokoji a jen upravovala drobnosti. Plyšáky v postýlce, přebalovací pultík a věci na něm, v koupelně vaničku. Trochu jsem se nudila. Když jsem to asi překontrolovala po třetí, zvonil mi mobil.
"Prosím." ozvala jsem se.
"Gabriello, jsi doma?" zeptal se úlisně hlas, ve kterém jsem okamžitě poznala Quentina.
"Co mi zase chceš?" štěkla jsem vztekle do mobilu.
"Jak jsem řekl, znepříjemnit ti život, když se mnou nechceš být a hlavně chci tebe." odpověděl a já opět propadala zoufalství.
Tipla jsem mu to a mobil vší silou mrštila do peřiny. Sedla jsem si na křeslu u psacího stolu.
"Proč já?" zeptala jsem se nahlas. "Proč to musí dělat mně?" vzlykala jsem tiše. "Vždyť jsem mu nic neudělala, tak proč mě deptá? Kdybych tu aspoň měla Orlanda." mumlala jsem jako bych se ptala někoho v pokoji, kdo tu nebyl.
Už jsem Quentina měla dost. Vzpomněla jsme si na tátu, třeba by mi dovolil odstěhovat se k němu, kdybych mu řekla o Quentinově chování. Vzpomněla jsem si na Orlanda. Vklouzla jsem do svého světa fantazie a představovala si, jako by to bylo, kdyby Orlando věděl pravdu. Pohrávala jsem si s myšlenkou říct mu to, až přijede na Velikonoce, ale napadla mě představa, že by se zachoval jako prvně Quentin, tak jsem od toho rychle opustila.
Večer mi začalo být trochu divně, cítila jsem se nesvá a trochu i netrpělivá a podrážděná. V noci tento pocit nezmizel, naopak ještě posílil.
Ráno jsem ležela v posteli, máma šla na nákup. Když se vrátila, seděla jsem zrovna na gauči v obýváku. Vstala jsem a šla do kuchyně, když ze mě vytekla voda a pode mnou byla louže.
"Mami." řekla jsem vystrašeně. "Asi mi praskla plodová voda." zašeptala jsem.
Máma se otočila a lekla se.
"Jedeme do porodnice." letěla nahoru pro mou tašku a mnou projela první porodní kontrakce.
Začala jsem dýchat podle sestřičky na porodním kurzu a mamka přiběhla zpátky.
"Dobře Rilly, teď půjdeme do auta a pojedeme." uklidňovala mě máma, která byla sama nervózní.
"OK mami." držal jsem se za břicho a pomalu se šourala k autu před domem.
Mamka do kufru hodila tašku, já vlezla dozadu a mamka nastartovala a rozjela se do porodnice, kde mám rodit. V autě mě chytla asi po dvaceti minutách další, silnější kontrakce. Podle toho, co nám říkali na kurzu, začala první doba porodní. Jako prvorodička jsem mohla očekávat víc jak dvanáct hodin bolesti. Před porodnicí mě přepadla další kontrakce, ale to už u mě byli zdravotníci a pomohli mi do porodnice. Máma šla za námi i s taškou.
"Vy jste slečna Jandez, že?" ptala se sestřička.
"Ano, jsem." odpověděla jsem.
Dovezli mě rovnou na vyšetřovnu, kde mi doktor udělal předporodní vyšetření, že dítě je v pořádku, ale je stále čas, takže jsem musela chodit nebo něco dělat. Konrakce se pomalu, ale jistě časově zkracovaly, takže jsem na porodní sál šla až po sedmé večer, kdy kontrakce měly interval minutu až dvě, tudíž začala druhá doba porodní. Doktor mi říkal kdy a jak mám tlačit nebo dýchat, máma zůstala na chodbě a já byl čím dál víc unavenější a skoro už jsem nemohla.
"Gabriello, už to bude, ještě jednou zatlačte a silně." poručil mi doktor a já ho poslechla.
Za chvilku jsem uslyšela dětský pláč.
"Gabriello, máte krásnou holčičku." řekla něžně doktor a sestřička mi ji dala do náruče.
"Ahoj Erllien." usmála jsem se vyčerpaně.
Byla sice od krve, ale to mi nevadilo. Měla vlásky jako chmýří, blonďaté a očička mžouraly, ale všimla jsem si, že má zelenohnědé oči. Sestřička si vzala Erllien zpátky a šla ji omýt.
"Gabriello, vás si tu necháme ještě chvíli, kdyby nastaly komplikace." řekl doktor.
"Dobře." šeptla jsem.
"Datum narození dvacátého sedmého břizna dva tísíce deset, čas dvacet jedna třicet čtyři, měří čtyřicet devět centimetrů a váží tři kila čtyřicet pět." říkal nahlas doktor, když to zapisoval do papíru a já se blaženě usmívala, jak krásně mám šikovnou dceru, že si vybrala ten čas a váhu.
Po třech hodinách, umytá a v čisté košili, jsem ležela v posteli a usínala jsem spokojená, že už jsem porodila zdravou holčičku.
První den v porodnici mě nikdo nenavštívil a já se učila malou kojit. Pomohla mi s tím sestřička a moje doktorka, která se na mě přišla podívat a i na malou, jak slíbila.
Druhý den přišla máma s Davidem a s Anny. Všichni byli úplně mimo z Erllien, kdo by taky nebyl. Kojení už mi šlo mnohem lépe.
Další den ráno mi doktor řekl, že už zítra půjdu domů, takže dnešek musím přežít. Tu novinku jsem volala hned mámě a ta měla radost. Odpoledne za mnou přišla paní Declapp s Taylor.
"Ahoj Gabi." pozdravila paní Declapp a Taylor mi zamávala.
"Dobrý den. Ahoj Tay." pozdravila jsem a sedla si na posteli.
"Ty už jí říkáš jako Orlando." pokárala mě paní Declapp, ale rozesmála se, takže se nezlobila.
"Omlouvám se." usmála jsem se. "Jak se asi má Orlando?" zeptala jsem se a pohlédla jsem na Erllien.
Paní Declapp si sedla na židli vedle mojí postele a Taylor vysadila na postel.
"Jo, ten se má dobře, ale na Velikonoce nepřijede, má přípravku na vysokou." řekla smutně.
"To je škoda." řekla jsem a bylo mi to líto.
Paní Declapp se zadívala na Erllien. Dost dlouho se na ní dívala, až jsem myslela, že usnula.
"Orlando..." hlesla a zadívala se na mě.
"Ano." povzdechla jsem si. "Erllien je Orlandova dcera."
"Proč?" zeptala se nechápavě a zakroutila hlavou.
"Co máte na mysli?" zeptala jsem se.
"On to neví." konstatovala.
"Neví. Je to tak lepší, aspoň myslím." odpověděla jsem jí.
"Proč si to myslíš, Gabi?"
"Protože se o mě nemusí starat. Je volný, svobodný, může si dělat, co chce. Studovat vysokou, najít si ženu a mít rodinu. Nemiluje mě, neví, že je táta." odpověděla jsem jí a ona se na mě zvláštně dívala.
"A co když se mýlíš? Co když tě miluje?" zeptala se vážně.
"Mě? Když ví, co jsem za mrchu?" uchechtila jsem se.
"Ano. A ty jeho miluješ?" zeptala se.
"Ano. od tý doby, co odjel, jsem zjistila, že ho miluju." řekla jsem a trochu zčervenala.
Paní Declapp se usmívala a řeč převedla jinam. Když odešla, nakrmila jsem Erllien a šla na večeři.
Poslední den v porodnici jsem se vysprchovala, obstarala Erllien, sbalila si věci, došla si na oběd, nakojila znovu hladovou Erllien a čekala, až si pro mě přijede mamka.
"Holky moje." usmála se máma, když vešla do pokoje.
Vzala si Erllien a chovala si ji. Přišel doktor a ještě prohlídl Erllien, než nás definitivně propustil domů. Sestrička nás vyprovodila až k hlavním dveřím.
"Nashledanou." rozloučily jsme se.
Máma vzala tašku, já sedačku s Erllien a rozešly jsme se k autu. Po pár metrech jsem vzhlédla a uviděla jsem Orlanda opřeného o jejich auto.
"Mami." zašeptala jsem.
"Co je?" asi si Orlanda nevšimla.
"Orlando, tamhle." ukázala jsem tím směrem hlavou.
Rentgenoval mě očima. Výraz měl neutrální, takže nebylo poznat, jestli se zlobí.
"Jdi za ním." poradila mi máma.
Podívala jsem se na ni a ona jen přikývla. Já se rozešla směrem k Orlandovi.
"Ahoj." pozdravila jsem, když jsem od něj stála asi čtyři kroky a sledovala ho.
Hlasitě si povzdechl a udělal jeden krok blíž ke mně.
"Gabriello." zašeptal smutně asi krok ode mně.
"Orlando." zrušila jsem tu mezeru mezi námi a stála pár centimetrů od něj.
"Proč jsi mi to neřekla?" zeptal se a já stále nevěděla, zda se zlobí nebo ne.
"Já... já..." zakoktala jsem a zmlkla.
Sklopila jsem hlavu a zírala do země.
"Kdybych to věděl, nedovolil bych Quentinovi, aby tě trápil. Neodjel bych." šeptal a objal mě kolem pasu.
"Chtěla jsem ti to říct, ale když jsem v září slyšela, že chceš do Dánska a těšil ses na to, nechtěla jsem ti kazit radost a budoucnost." podívala jsem se mu do obličeje. "A navíc jsem se bála, aby si nezareagoval jako Quentin." dodala jsem potichu.
"Nejsem jako on." odsekl naštvaně.
"Já vím." usmála jsem se a pohladila ho po tváři.
"Gabi, kdy jsi mi chtěla říct, že Erllien je moje?" zeptal se a vzal ode mě sedačku s malou.
"Nevím, možná nikdy." pokrčila jsem rameny.
"Rilly." zašeptal. "Ty víš, že tě mám moc rád."
"Orlando, já tě ale nemám ráda." řekla jsem a on ztuhnul.
Podíval se na mě a já se culila.
"Protože jsem si uvědomila po tvém odjezdu jednu věc." pokračovala jsem. "A to, že tě miluju, už od toho muzikálu." vytáhla jsem se na špičky a začala ho vášnivě líbat.
"Lásko." vydechl a usmál se. "Ril, já už tě miluju od tý doby, co jsem tě poprvé spatřil u vás před domem." řekl a já byla šťastná.
"Nerada ruším, ale pojedete spolu?" ptala se máma.
"Jo. Tedy jestli můžeme." odpověděl okamžitě Orlando.
"Můžete." usmívala se máma a odjela.
Orlando malou v sedačce přikšíroval pásem, pak mi otevřel vepředu dveře a já nastoupila. Sám si sedl na místo řidiče a odjeli jsme domů. Zaparkoval u nich před domem a já vzala Erllien ze sedačky a šly jsme k nim domů, zatímco Orlando vzal sedačku.
 


Komentáře

1 CuMelKaa CuMelKaa | Web | 17. května 2011 v 11:07 | Reagovat

Ahojky u mě na blogu zápis SB =)
Tak se pls zapiš at o tebe nepříjdu =)

2 Casion twoje SBéééééééčko!!! Casion twoje SBéééééééčko!!! | Web | 17. května 2011 v 13:24 | Reagovat

jj dobré...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama