• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Svůj osud nikdo nezná - Stýskání po tom druhém

30. května 2011 v 18:09 | Iwuushkaa |  Svůj osud nikdo nezná
Kapitola 21. - Stýskání po tom druhém

Taylor prudce zakývala hlavou.
"Bože to letí." povzdechla jsem si. "Před nedávnem jsem ji hlídala jako půlroční mimino." zakroutila jsem hlavou a dala si do pusy brambor.
"Ani se nedočkáš a Erllien začne taky běhat." poznamenala Elisabeth věnujíc se krmení Taylor.
"Prosím tě nestraš." povzdechla jsem si znovu.
"Já ti jen říkám realitu." ohradila se Elisabeth. "A podle mě by u toho Orlando měl být." podívala se na mě vševědoucím pohledem.
"Já si to taky uvědomuju." odsekla jsem. "Taky ho chci mít u sebe, aby to prožíval s námi."
"Jasně, ale ať se Orlando omluví jako první." řekla Elisabeth ironicky. "Aby to neskočilo tak, že zůstaneš sama s Erllien." řekla, vstala a došla pro čaj.
Podívala jsem se na ní zkoumavým pohledem, ale zatrnulo mi.
"On Orlando něco říkal, že si našel..." to slovo mi nešlo vyřknout. "... přítelkyni?"
"Ne." odpověděla Elisabeth. "Vždyť má tebe."
Nervózné jsem po ní střelila pohledem.
"Neboj se." pohladila mě s úsměvem.
"Závidím ti." řekla jsem. "Máš manžela, který tě zbožňuje, dvě děti, teď už i vnouče a skoro snachu na krku." vypočítávala jsem a Elisabeth se rozesmála, až mě nakazila.
Když jsme se dosmály, zazvonil Elisabeth mobil. Zvedla ho a omluvně se usmála odcházejíc do obýváku, aby měla klid na telefonát. Já zatím dojedla už studený oběd a uklidila po mně a Taylor talíře do dřezu a opláchla je. Taylor vběhla do obýváku a já šla za Erllien do pokoje. Malá už byla vzhůru, koukala na mě svýma Orlandovýma očima a mávala ručičkama. Až teď jsem si pořádně uvědomila, jak moc je na něj podobná. Vytáhla jsem ze šuplíku Erllienin medailok a otevřela ho. Podívala jsem se na Orlandovu fotku. Cítila jsem v sobě tu touhu. Tu touhu letět za ním a odprosit ho. Tu touhu po milování. Moje první milování s ním a dopadlo to, že máme spolu Erllien. Podívala jsem se na ní a pohladila ji. Vrátila jsem se k medailonku a po chvilce ho vrátila zavřený do sublete a i to jsem zavřela. Smutně jsem si povzdechla.
"Gabi." zavolala zezdola Elisabeth.
Vzala jsem malou do náruče a šla s ní dolů.
"Co se děje?" zeptala jsem se a otřela se nosem o ty jemné Erllieniny vlásky, protože to bylo příjemné.
"Kluci přijedou za týden." usmívala se.
Já se jen nervózně pousmála.
Další den jsem si stěhovala věci k Taylor do pokoje. Taylor kolem mě běhala a smála se, já se spíš začala bát, co bude. Vzpomněla jsem si na loňský rok. Přesně před rokem jsme s Orlandem na sebe byli taky jako psi. Večer, když jsem už ležela v posteli, myslela jsem na Orlanda. Otevřela jsem svůj medailonek a hleděla na jeho fotku, kde vypadal nádherně. Tolik se mi stýskalo po jeho objetí a po něm, že mi vyklouzly slzy a putovaly po tváři dolů. Tiše jsem plakala, až jsem se unavila a usnula.
Ten zbývající týden do příletu Orlanda a Olivera jsem byla jako na trní. Při každé ráně jsem sebou cukla, Daniel si ze mě dělal legraci, Elisabeth mě trochu chápala. Taylor se těšila na kluka, že spolu budou blbnout. Každým dnem to bylo horší, byla jsem nervózní a netrpělivá. Když nastal den příletu, musela jsem každou chvilku zhluboka dýchat, abych se aspoň trochu uklidnila.
Když pro kluky po obědě Daniel a Taylor jeli, zalezla jsem do Taylořina pokoje a pošťuchovala Erllien cinkající hračkou. Pozorně jsem poslouchala, kdy uslyším přijet auto a vítání kluků s Elisabeth. To se stalo asi za třičtvrtě hodiny. Když jsem uslyšela Orlandův hlas, chtěla jsem se za ním rozběhnout a začít ho líbat. Čekala jsem jen na jedno, a to, kdy se zeptá na naší malou a mě. Po chvilce na to došlo.
"Kde je Erllien?" zeptal se a já ztuhla.
Vzala jsem malou do náruče a šla pomalu dolů. Na konci schodiště jsem se zastavila a sledovala rodinu Declappů. Všichni ke mně shlédli a Orlando přišel ke mně. Vzal si ode mě Erllien a neřekl ani slovo. Jakmile jí držel, otočila jsem se a šla zpátky do pokoje. Oblíkla jsem se, tiše proklouzla kolem obýváku a šla jsem pryč. V uších jsem měla MP3 a poslouchala písničky. Věděla jsem, že do aleje nemůžu, kdyby si náhodou Orlando rozmyslel a chtěl se mnou mluvit. Procházela jsem se po městě, na hlavě kapucu a kopala do kamínků. Nevšimla jsem si, že jsem udělala kolečko a vrátila se domů, až když jsem stála v ulici před mým bývalým domem. Jelikož si ho nikdo ještě nekoupil, došla jsem za dům a sedla si na houpačku, kterou kluci tenkrát po mém pádu opravili. Začala jsem se houpat a různě blbnout, nic jsem neslyšela a ani nemohla přes MP3 v uších, akorát jsem ucítila, jak mi zezadu někdo brzdí houpačku.
"Co děláš?" otočila jsem se a za mnou stál Oliver.
"Gabi, co blbneš?" zeptal se. "Pojď k nám, mají o tebe strach." díval se na mě.
"Copak můžu, když je tam Orlando." povzdechla jsem si.
"Proč by si nemohla a navíc, on ti to odpustil." řekl.
"Proč by to asi dělal? Dyť měl pravdu." mnula jsem si ruce.
"Neblbni a pojď domů." shodil mě z houpačky.
"Hele, stačilo říct a ne mě zabít." rozesmála jsem se nad jeho šklebem.
"Pojď už." hnal mě k nim.
Šli jsme tedy domů a já všude těkala očima. Hned za dveřmi ale stál Orlando a Oliver se někam vytratil a nechal mě napospas Orlandovi.
"Ril." promluvil Orlando.
Ril? On mi vážně řekl Ril? Oliver tedy vážně nelhal, když tvrdil, že mi Orlando odpustil.
"Orlando, já se ti chci omluvit, neměla jsem... neměla jsem říkat to, co jsem řekla." omlouvala jsem se mu přiškrceným hlasem a oči jsem měla sklopené.
"Ril, já se ti mám omlouvat." zvedl mi celý obličej a donutil mě se na něj dívat. "Máma mi pověděla, jak se musíš rozhodovat mezi rodinou a mnou, já si to neuvědomoval. Já se musel rozhnodnout mezi rodinou a školou. Promiň lásko." omlouval se i on a přitiskl mě na dveře.
Rukama jsem mu zajela do vlasů a on mě pevně objal kolem pasu a začali jsme se líbat. Po chvilince jsem se rozesmála a Orlando mě přestal líbat a podíval se na mě pohledem jakoby si říkal, jestli jsem normální a v pohodě.
"Pamatuješ si, co se stalo před rokem?" sunula jsem nás do obýváku na gauč.
"Myslíš muzikál?" usmál se, že pochopil.
"Jo." kývla jsem hlavou. "Taky jsme byli rozhádaní a když si mě pak poprvé políbil, konečně jsem v břiše ucítila ty pověstné motýly." rozesmála jsem se a hrála si s Orlandovými vlasy.
"Ty si je s Quentinem necítila?" zajímal se.
"Ne, nikdy, až s tebou. A víš, co je nejlepší?"
"Ne, to nevím." odpověděl mi Orlando zvědavě.
"Že já je cítím i teďka po roce." dala jsem mu pusu.
"To je dobře." usmál se, stáhl mě pod sebe a lehl si na mě a znovu mne líbal.
"Miluju usmiřování." řekla jsem po polibku a rozesmála se zase.
"Takže ses pohádala jen kvůli tomuhle?" smál se i Orlando.
"No jasně." smála jsem se dál.
"Ty potvůrko." řekl a uvěznil mé rty svými v polibku.
"Konečně." uslyšeli jsme a já se odtrhla od Orlanda.
U dveří stáli Elisabeth s Danielem, Oliver a máma s Davidem a všichni se smáli.
"Ach jo, v týhle rodině se fakt nic neutají." protočila jsem oči a povzdechla si.
"To je další důvod, proč tě chci v Dánsku." řekl Orlando.
To jsem se smála já.
"Asi tam fakt odletím." odpověděla jsem mu.
A tak začalo úžasné léto. Všechno je, jak má být a všichni byli spokojení a já s mou láskou.
Asi týden po našem usmíření, kdy jsme s Erllien byly znovu nastěhované u Orlanda v pokoji, jsem se ráno vzbudila a uviděla Orlanda u počítače.
"Už zase hraješ auta?" zaskřehotala jsem, jak jsem měla ještě sucho v puse.
"Ril." trhl sebou leknutím a já se rozesmála.
"Nemáš čistý svědomí, lásko." pošklebovala jsem se.
"Já nehraju auta, přišel mi od známých e-mail a zrovna si ho čtu." odpověděl mi, já vstala a sedla si mu na klín. "Podívej." ukázal rukou na monitor.
Začetla jsem se do mailu. Psal ho nějaký Jasper.
"Kdo to je ten Jasper?" zeptala jsem se Orlanda.
"Jasper a jeho rodina jsou naši známí. Bydlí přes celý Státy až ve Forks. Chtějí, abychom přiletěli my k nim, protože jich je celkem devět, takže letenky by se jim dost prodražily a navíc my tu nemáme tolik místa." vysvětlil mi.
"Jich je tolik?" vytřeštila jsem oči.
"Jo. Manželé Carlisle a Esmé, to jsou rodičové. Pak mají děti Jaspera a Alici, to jsou manželé..." vysvětlovat, ale já mu skočila do řeči.
"Co to povídáš, sourozenci se nemůžou vzít."
"Já bych ti to vysvětlil, kdyby si mi neskákala do mluvení." plácl mě lehce po stehně.
"Promiň." prohrábla jsem mu vlasy.
"No, dále v té rodině je Emmett, který si vzal Rosalii a Edward, který si tam ve Forks našel Bellu a vychovávají Edwardovu neteř Renesmé." řekl Orlando a když viděl, že chci něco namítnout, položil mi dva prsty na ústa. "Alice, Jasper, Rose, Emm i Edward jsou adoptovaní víš." dořekl a já na něj vykulila oči. "Esmé nemohla mít vlastní děti, tak si to vynahradili takhle."
"Páni." řekla jsem. "Tolik dětí. Kolik jim je?" zajímala jsem se, když tam asi poletíme.
"Edwardovi, Alici, Belle je devatenáct, Rose, Jazzovi a Emmovi dvacet." řekl mi.
"Aha." přikývla jsem. "Ty tam chceš jet?"
"Jo, byl jsem tam naposled před dvěmi lety, rád bych je znovu viděl." usmál se Orlando.
"A oni chtějí vidět i mě?"
"Jo. Tebe i Eri." odpověděl a já mu dala pohlavek.
"Co jsem ti říkala o tý přezdívce." hubovala jsem ho.
"Ty sis říkat mohla, co chtěla." dělal si ze mě srandu Orlando a zvedl se ze židle a mě držel v náručí, přešel k posteli a hodil mě na ni.
"Čičí, pojď za mnou kocourku." zašeptala jsem a klekla si na všechny čtyři.
Orlando totiž opět seděl u počítače a datloval nejspíš odpověď pro Jaspera.
"Kočička čeká." lákala jsem ho k sobě.
Orlando furt psal, tak jsem se zvedla, prošla kolem něj, poladila jsem ho po tváři, a když mě chtěl obejmout, uskočila jsem a zmizela z pokoje na chodbu a do kuchyně uvaři si čaj a nasnídat se.
"Ahoj." pozdravila jsem Daniela v obýváku.
"Ahoj Gabi." odpověděl mi.
V kuchyni jsem se nasnídala a přišel za mnou Orlando.
"Lásko, napsal jsem Jasperovi, že přijedem v červenci." oznámil mi a já se rozesmála.
"Jsi si jistý, že jsem souhlasila, že pojedu?"
"Ty tam nechceš?" zeptal se vykolejeně Orlando.
"Dělám si srandu, lásko." smála jsem se a sedla mu na klín.
"Jasně, srandičky, srandičky." zašklebil se.
"Jak jinak lásko." dala jsem mu pusu na tvář a odešla zpátky do pokoje.
Oblékla jsem se, nakrmila Erllien a i s ní jsem sešla dolů. Daniel odjel do práce, Oliver aky někam zmizel a Elisabeth odjela na pohovor, že si hledá práci. Dojeli jsme s Orlandem a holkama nakoupit jídlo na oběd. Když jsem oběd úspěšně uvařila a najedla se i s Taylor, Orlando se v něm jen povrtal a odsunul talíř od sebe.
"Ty seš horší než malý dítě." vzala jsem jeho talíř a přikryla ho miskou, aby jídlo neoschlo.
"Promiň, jen nemám hlad." odpověděl mi Orlando a zezadu mě objal.
"Děje se něco?" zeptala jsem se, protože mi přišel smutný.
"Ne, nic." odhrnul mi vlasy z krku a dal mi na něj pusu.
"Nepřijde mi to." namítla jsem a Orlanda od sebe trochu odstrčila a podívala se na něj. "Co tě trápí?"
"Vážně lásko, nic mě netrápí, to se ti jen zdá." dal mi pusu na čelo a odešel do obýváku za Erllien.
Zezadu jsem si ho podezřele pohledem přeměřila, ale otočila jsem se a umyla nádobí.
Odpoledne jsme šli všichni čtyři na procházku.
Za tři dny, když přišla máma s Davidem, jim Orlando řekl, že v červenci pojedeme na pár dní do Forks. Pak jim vysvětlil důvod naší návštěvy. Jelikož ani Daniel a Elisabeth o tom neměli tušení, byli z toho nadšení. Carlislea a Esmé prý dlouho neviděli. Máma z toho moc nadšená nebyla při představě, že máme letět letadlem.
"Mami, letíme až za měsíc." uklidňovala jsem ji.
"Jo, ale spadnout letadlo může kdykoliv." mračila se.
Jelikož jsem od mámy seděla přes stolek a navíc se do toho vložil Daniel, že letecká doprava je pořád bezpečnější než automobilová, zašeptala jsem Orlandovi.
"Musel si jí to říkat zrovna dneska, viď."
"Tak furt lepší, že to ví teď, než aby se rozčilovala, že jsme jí to tajili." obhajoval se šeptem Orlando.
"Ale vidíš, jak vyšiluje."
"Ona to přežije." zamumlal a dal mi pusu na ucho.
"Jen aby." ukončila jsem debatu a šla jsem do pokoje, protože se z chůvičky ozval Erllienin pláč.
Nakrmila jsem jí a přebalila. Během toho přišel Orlandovi e-mail a já na něj křikla. Orlando přiběhl a e-mail si přečetl a usmíval se.
"Píše mi Jasper, že v červenci můžeme přijet ten druhý nebo třetí týden, protože ten první jede Edward s Bellou a Renesmé na dovolenou a čtvrtý týden jednou všichni do nějaké rezervace na dovolenou a budou běhat po horách." rozesmál se a otočil se na mě. "Tak kdy?" zeptal se.
"Já bych jela ten druhý týden." odpověděla jsem mu.
"Jasper taky píše, že jestli budeme chtít, můžeme zůstat oba dva týdny." oznámil ještě Orlando.
"Napiš mu, že přijedeme ten druhý týden a že se pak uvidí, co ty na to?" navrhla jsem. "Ale abychom jim nepřekáželi." strachovala jsem se.
"Napíšu mu teda ten druhý týden." řekl Orlando a začal psát Jasperovi odpověď. "A jim překážet nebudeme, oni rádi uvítají návštěvu tohoto typu." dodal.
Začala jsem se docela těšit. Po chvilce jsme s Orlandem a malou sešli zpátky do obýváku. Máma si ode mne vzala malou a chovala ji v náručí. Orlando jim řekl i termín, kdy odjedeme. Máma mručela ještě víc, ale to mi náladu nezkazilo.
Další den volali Elisabeth, že může od pondělka chodit do práce, že byla přijata. Ještě tam jela domluvit si podrobnosti a my tím dostali Taylor na starost než po prázdninách nastoupí do školky.
Po víkendu v pondělí Daniel s Elisabeth odjeli do práce a my ostatní zůstali doma. Kluci si hráli s holkama a já nějak uklízela dům a přemýšlela, co uvařím k obědu, ale nic mě nenapadlo.
"Já snad objednám pizzu." řekla jsem v obýváku.
"No vidíš a nic vařit nemusíš." souhlasil Oliver.
"Tak jo." kývla jsem a šla si pro mobil, ale Orlando mě předběhl a do pizzerie už volal sám a pizzu objednal.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama