• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Svůj osud nikdo nezná - Můj nový život není lehký

11. července 2011 v 18:23 | Iwuushkaa |  Svůj osud nikdo nezná
Kapitola 33. - Můj nový život není lehký

Nebo ne? I když jsem si myslela, že umírám, pořád mi přišlo divné, že něco cítím.
"Už vnímá." slyšela jsem šťastně vykřiknout Alici.
"Jak je možné, že dva dny byla mimo?" ptal se Orlando, který zněl úlevně.
"Ztratila hodně krve a síly, nediv se." řekl Edward.
Slyšela jsem kroky po schodech. Někdo šel velmi rychle, během vteřiny byl z obýváku u mě v pokoji. Jen... proč si připadám jako v ohni? Bolelo to, jakoby hořely moje vnitřnosti. Přemítala jsem, co se děje. Co jsem komu udělala, že trpím? Kvůli tomu, že žiju s upírem a mám s ním dvě krásné děti?
"Gabi, měníš se v upírku." odpověděl Edward.
"Au." vyjekla jsem, protože to teď hodně zabolelo.
Oheň mě silně spaloval. Kdy to proboha skončí?
"Neboj se, už brzo. Ještě asi dvanáct hodin." odpověděl Edward a odešel.
Tak za to mi Orlando zaplatí. Edward se rozesmál a řekl to ostatním. Všichni se rozesmáli, i Orlanda jsem slyšela. Měli jiné hlasy. Slyšela jsem o něco lépe.
"Mmm." zamručela jsem bolestí.
"Miláčku, promiň mi to, ale tohle jsem musel udělat." omlouval se Orlando.
Tentokrát jsem zlobně zavrčela. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, ale měla jsem vztek. Nemohla jsem nic říct, nešlo to, ale všechno jsem slyšela. Musela jsem v té bolesti vydržet ještě několik snad nekonečných hodin.
"Za deset vteřin se probudí." přilítla Alice do pokoje, kde jsem byla já a Orlando.
Orlando mi víc stiskl ruku.
"Devět, osm, sedm..." odpočítávala Alice.
"Nech toho." okřikl ji Orlando netrpělivě.
"Dva, jedna, teď." zašeptala Alice a u mě bolest zmizela ze srdce jako by se rozplynula.
Srdce mi dotlouklo úplně. Rozhodla jsem se Orlanda potrápit a ležela jsem pořád bez pohnutí a čekala, co udělá.
"Alice, co se děje?" začal Orlando zmatkoval.
"Já nevím." odpověděla vyděšeně, ale v hlase jsem slyšela pobavení, takže věděla, že to jen hraji.
"Rilly, miláčku." zajel mi rukama do vlasů.
Začal se mnou lehce třást. Snažila jsem se být vážná, ale já se rozesmála a otevřela oči.
"Ril." řekl překvapeně Orlando a já ho uviděla v celé jeho kráse.
Zrak byl o mnoho lepší. Každý milimetr jeho obličeje byl pro mě úplně nový. Zírala jsem na něj jako bych ho viděla úplně poprvé.
"Orlando." sedla jsem si ani ne během vteřiny a vztáhla k jeho tváři ruku, abych ho mohla pohladit.
"Lásko." usmál se a tvář mi opřel do dlaně.
V krku se mi rozhořely žhavé uhlíky. Volná ruka mi vystřelila ke krku. Nechápala jsem, co to má být, o tomhle mi nikdo nic neříkal.
"Orlando, vem jí na lov." otevřel dveře Edward.
"Půjdeme s vámi." ozval se Jasper s Emmettem.
Orlando nás všechny lovce přemístil za dům hned na okraj lesa. Emmett se okamžitě rozběhl a já na nic nečekala a rozběhla se vší rychlostí za ním. Zbylí tři za mnou. Zastavila jsem a nasála okolní vzduch. Ucítila jsem na severovýchodě znamenitou vůni. Úplně mi prostoupila mysl a já vystartovala za vůní. Rovnou do Emmettovy náruče.
"Pusť mě!" bránila jsem se.
"Prr, divoško." smál se a běžel se mnou zpátky.
Postavil mě na zem. Pořád jsem s ním bojovala, ale podařilo se mi vysmeknout a znovu jsem se chtěla rozběhnout, ale srazil mě na zem Orlando.
"Pusť mě!" vrčela jsem vztekle a beze smyslů.
"Miláčku, uklidni se." šeptal mi tiše Orlando.
Ucítila jsem na sobě Jasperovu moc a trochu se uklidnila. Přestala jsem sebou zmítat.
"Nechápu to, jak mohla ucítit toho člověka, dyť ani já ho neslyšel." přemýšlel Edward.
"Má lepší smysly, je novorozená." utěšoval ho Jazz.
Když jsem se znovu nadechla, už jsem cítila jen aroma lesa a zeminy. Orlando mě pustil a já se s ním zvedla ze země.
"Co to mělo bejt?" mračila jsem se a přitom oprašovala z oblečení jehličí a listí.
"Lásko, to byl člověk a ty my nezabíjíme." odpověděl Orlando a chtěl mě obejmout.
"Nešahej na mě." znovu jsem zavrčela výhružně. "Ještě jsem ti neodpustila moje upírství."
"Pojďme se najíst." vložil se do rozhovoru Jasper.
Ještě jsem Orlanda počastovala ošklivým pohledem a pak se rozeběhla za Jasperem a Emmettem. Kluci mě učili lovit zvířata. Ulovila jsem si medvěda, toho jsem úspěšně vyfoukla Emmettovi a pak ještě srnku.
"Vidíš, jde ti to." pochválil mě Jasper.
"Jo, jde ti krást mi medvídky." vyčetl mi Emmett vztekle.
"Mám skvělé učitele a medvědi jsou výborní." odpověděla jsem jim a uchichtla se.
Pomalu jsem se obávala návratu. Přece jen jsem nevěděla, jak můj malý syn vyrostl. Když už jsme stáli před domem, zůstala jsem stát. Jak jsem šla s Orlandem poslední, zůstal tu Orlando se mnou a objal mě kolem pasu.
"Neboj se, malý je upír. Srdce mu nebije a voní po upírsku a Eri je ještě u babičky." šeptal mi do ucha.
Otočila jsem se mu v náručí a poprvé jako upírka políbila. Ten pocit byl tak krásný, ojedinělý. Pak jsem si opřela čelo o jeho.
"Dobře, jdu se seznámit se svým synkem." povzdechla jsem si, ale usmála se.
Pomalu jsme se dostali do domu. V obýváku stáli všichni Cullenovi s Rose uprostřed a ta držela důvod mé přeměny. Našeho Gorleniho. Pomalu jsem šla k ní a když jsem stála půl metru od ní, natáhla jsem se po mém miminku. Rose mi ho váhavě podala a já se zatetelila blahem. Poprvé držím své miminko v náručí a hned za mnou Orlando.
"Je nádherný." zašeptala jsem, aniž bych od Gorleniho odtrhla oči.
"Taky má krásnou mámu." políbil mě na krk.
"Pořád roste tak rychle?" zeptala jsem se nahlas.
"Jo, ale teď to není zatím tak vidět." odpověděl mi Carlisle. "Ale časem bude." dodal.
"Miláčku můj." usmívala jsem se na Gorleniho. "Kde spí?" vyptávala jsem se dál. "Co jí?"
"Spí asi jen osm hodin denně, déle ne. A jí krev..." odmlčel se Emmett. "Lidskou." dodal opatrně a mně se hned vybavila ta vůně v lese.
Ztuhla jsem a napjala se. Alice si v sekundě ode mě vzala Gorleniho a Orlando mě pevně objal. Zkusila jsem to vytěsnat z hlavy a myslet na něco jiného. Pálilo mě silně v krku.
"Gabi, děláš dobře, když se snažíš na to nemyslet." povzbuzoval mě Edward.
"Kde je Erllien?" otočila jsem pomyslný list.
"Pořád v Bostonu, ale nevím..." odpovídal Orlando.
"Chci ji vidět." přerušila jsem ho prosebně.
"Ale je to pořád člověk, tepe jí srdce a má v sobě krev." varoval mě Orlando.
"Neviděla jsem jí snad měsíc. Chybí mi." podívala jsem se na něj smutně.
"Gabriello, já bych to neriskoval." tvářil se nepříjemně Orlando a já si zase vzala našeho malého do náruče.
"Kdybych jí chtěla ublížit, můžeš jí přenést k sobě. Prosím Orlando, radši bych se zabila než abych jí ublížila." upírala jsem na něj svůj zrak. "Miláčku." zaprosila jsem.
Orlando se otočil na ostatní.
"Máme schopnosti, můžeme ji zastavil." odpověděl Carlisle.
"Můžu teda vidět svojí dcerku?" objala jsem Orlanda jednou rukou a políbila. "Prosím." zamrkala jsem.
"Dobře, zavolám našim." vytáhl telefon.
"Přemisti je taky." zaprosila jsem znovu.
Orlando jim zatelefonoval a oni se přemístili. Taylor nechali doma s chůvou pro jistotu. Přivítali jsme se a naposled jsem si nechala Erllien. Měl ji v náručí Emmett.
"Mamí." vykřikla Eri, když už jsem byla volná.
"Eri." rozevřela jsem náruč a klečela na zemi.
Objala mě a já ji. Zhluboka jsem se nadechla. Voněla jako upír, ale pulsující krev byla velmi lákavá. Pálení v krku bylo nesnesitelné, pak jsem jí pustila a odstoupila.
"Promiň zlatíčko." omluvila jsem se jí, šla k Orlandovi a nadechla se jeho vůně.
"Mamí, co je?" ptala se starostlivě a šla zpátky do Emmettovy náruče.
"Eri, já se změnila, a teďka mi dělá problémy být s lidmi." odpověděla jsem plačtivě.
"To spolu nemůžeme být?" natahovala moldánky. "Ale já chci být s tebou."
"Sluníčko." přiběhla jsem k ní a pohladila ji po hlavě. "Budeme spolu, ale jen nebudu moct tě nosit v náručí, jsem pro tebe nebezpečná." zadržela jsem dech a dala jí pusu na tvář.
"Jak nebezpečná?" ptala se dál a já radši odstoupila zpět k Orlandovi.
"Sluníčko, hodně bych ti mohla ublížit, a to já nechci, bych toho mohla jednou litovat a já tě miluju." odpověděla jsem jí jemně.
"Mami, nebudeme zase od sebe, že ne." ukápla jí slza, natáhla jsem ruku a slzu jí setřela. "Nechci od tebe pryč." rozplakala se.
"Erllien." rozplakala jsem se s ní, ale beze slz. "Já tě neopustím, nikdy." vzala jsem si ji do náruče a šla za Orlandem. "Miláčku vždycky tu budeme s tebou." vzal si ji do náruče Orlando. "Vždycky spolu." políbila jsem ji.
Jednou ručkou mě objala. Najednou se rozbrečel Gorleni, během mžiku jsem byla u něj a vzala si ho do náruče a šla zpět k Erllien.
"Sluníčko, tohle je tvůj bráška." představila jsem ho. "Jmenuje se Gorleni." usmála jsem se.
"Ten je malej." pousmála se a přestala plakat. "Proto si tady musela být?" ptala se.
"Jo." odpověděla jsem a jednou rukou jí setřela slzy z tváře.
V krku se mi více ozvalo to škrábání, radši jsem od malé ustoupila. Podívala jsem se po Cullenových. Kluci byli napjatí, asi čekali, co provedu. Nessií ode mě byla nejdál, ale její srdce jsem slyšela. Její vůně byla také upíří, jako Erinina.
"Víte." začal Carlisle. "Měla bychom si promluvit." usmál se a posadil se s Esmé na gauč.
"Co se děje?ů zeptal se Jasper a nasledoval jejich příkladu i s Alicí.
"Budeme se stěhovat." odpověděl Edward a taky se s Bellou a Nesií posadili.
"To vás asi nebudeme rušit." namítla jsem a chtěla odejít s Gorlenim.
"Lásko, nás se to taky týká." objal mě jednou rukou. "My se také budeme stěhovat. S Cullenovými." namítl a políbil mě.
"Do jednoho domu?" vytřeštila jsem svoje rudé oči na Orlanda.
"Ne, ale kousek od sebe jsou ty domy." usmíval se. "Je krásný." políbil mě vášnivě.
"Ty si ho viděl?" nadchla jsem se pro dům.
"Viděl, dokonce jsem ho pomáhal upravit." pochlubil se. "Uvidíš, Esmé si vyhrála."
"Jsou tam pokoje pro děti?ů ptala jsem se.
"I ložnice pro nás s měkkou postelí." uculil se a skousnul si ret.
"Nedráždi mě." zašeptala jsem hodně tiše.
"To se zatím nekoná." rozesmál se.
"Uvidíme." vyplázla jsem na něj jazyk.
Tak jsme řešili stěhování. Dům byl uprostřed Kanady, kde nesvítilo slunce. Asi kilometr od našeho byl Cullenův dům.
"Během přeměňování jsem tam přenesl naše věci a bude s námi bydlet i Oliver." oznámil mi. "Jen Elisabeth s Danielem a Taylor budou pořád v Bostonu." pohladil mě.
"Dobře." políbila jsem ho na tvář. "Je tam sníh?" blýsklo se mi v očích.
"Jasně, celou zimu." odpověděla Alice rychleji než Orlando.
"To je jedině dobře." odpověděla jsem provokativně směrem k Orlandovi.
"A kdo tady provokuje." utrousil on ke mně.
Zadržela jsem dech, přišel ke mně s Eri moc blízko. Okamžitě si toho všiml a o tři kroky odstoupil dál.
"Začátek je pro každého těžký." podpořil mě Orlando.
"Pro někoho až moc." připomněl se Jasper.
"Bojím se, že to nevzládnu. Co když ujedu a zabiju někoho, nebo Eri." zvýšila jsem hlas, jene se mi rozklepal.
Gorleni mi zmizel z náruče a objal mě Orlando. Rozvzlykala jsem se mu do prsou.
"Ššš, miláčku, neboj se, my ti všichni pomůžeme, proto se stěhujeme a proto budeme bydlet tak blížko s Cullenovými." utěšoval mě. "Máme schopnosti, tě zastavíme, aby si nikomu neublížila." líbl mě na čelo.
"Dobře, budu ti věřit." pousmála jsem se.
Uklidnila jsem se, ještě se dovyřešilo stěhování. Orlando přemístil ještě pár drobností pro Cullenovi a pak nás přemístil. Jak jsem zjistila, všechno vyřešili za pousledních několik dní. Prvně byl na řadě dům Cullenových. Byl nádherný, opět prosklený a podobný tomu ve Forks. Nechali jsme je, aby se rozhlédli po svém novém domě. I my jsme si dům prohlédli. Zjistila jsem, že je Esmé velmi šikovná. Potom přišel na řadu náš dům. To jsme se ten kousek lesem proběhli. Během půl minuty jsme byli u našeho domu. Úplně jsem zůstala zírat jako puk. Dům byl také prosklený z jedné strany a napůl z druhé. V druhém patře byl balkon.
"Ten balkom je v naší ložnici." zašeptal mi do ucha Orlando.
"Líbí?" připomněla se Esmé.
Úplně mi vypadlo, že jsou tu i Cullenovi.
"Já nemám slov." zakroutila jsem hlavou.
"Tak se běž podívat dovnitř." pobídla mě Esmé.
Popadla jsem Orlanda za ruku a šla dovnitř. Otevřela jsem dveře a společně jsme vkročili do obýváku. Moderní technika, což znamená plazmovka a další vymoženosti. Byl sladěný do žluta a světle zelena. V zadní stěně byly dveře na terasu a taky kuchyň s jídelnou. U prosklené stěny vedly schody do druhého patra. Stoupali jsme s Orlim po schodech nahoru. Na chodbě bylo několik dvěří. Otevřel ty první a já žasla.
 


Komentáře

1 Melanie* Melanie* | Web | 11. července 2011 v 20:17 | Reagovat

:-) tak to som rada ;-) Inak ako sa dnes máme?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama