• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Svůj osud nikdo nezná - Vážně je to tak strašné chodit s upírem?

4. července 2011 v 20:53 | Iwuushkaa |  Svůj osud nikdo nezná
Kapitola 31. - Vážně je to tak strašné chodit s upírem?

"Tak co?" zeptala se nadšeně Rosalie.
"Čekala jsem to mnohem horší." usmála jsem se. "I když je to stejný jako lidská krev, když jsem si strhla strup a olízla si tu krev." vzpomněla jsem si a rozesmála se. "Omlouvám se, že vám dělám chutě." sklopila jsem oči a radši se znovu a víc napila té zvířecí krve.
Všichni sledovali, jak tu krev piju. Snažila jsem se nemyslet na to, co dělám a docela to i pomáhalo. Když jsem ten hrnek dopila, postavila jsem ho na stolek a čekala na jejich reakci.
"Chutnalo ti to?" zeptala se zvědavě Rosalie.
"Celkem i jo." usmála jsem se vesele.
Cítila jsem se o něco lépe.
"Vrátila se ti barva do tváří." oznámila mi Rosalie. "A voníš jako ty srnky." zahihňala se.
"Srnky? Já pila srnčí krev?" zeptala jsem se vyjukaně.
"Jo." přikývl Emmett. "Chutnala ti srnečka?"
"Bylo to mňamka." olízla jsem si rty a rozesmála se.
Esmé mi nachystala jídlo, tak jsem ho slupla, až se po něm skoro až zaprášilo.
"Seš pomalu jako Jacob." rozesmála se Bella.
"Mám hlad no." pokrčila jsem rameny.
"Chceš ještě něco?" zajímala se Esmé.
"Jenom něco k pití, jestli můžu poprosit." požádala jsem. "Ale ne krev." dodala jsem s úsměvem.
"Stačí ti limonáda?" zeptala se.
"Jo jo, jsi moc hodná. Ani si nezasloužím vaší starost." poznamenala jsem a zívla.
"Chceme ti pomoct a navíc patříš do rodiny Declappů a to jsou naši blízcí přátelé." usmívala se Esmé dál.
"Děkuju moc, všem." usmála jsem se, vstala a objala Esmé, se kterou jsem pak šla do kuchyně.
Tak jsem se zabydlela u Cullenů. Další den jsem si uvědomila jednu věc. Že se mi stýská po Erllien, ale nikomu jsem nic neřekla. Další dva dny jsem se nudila, takže se vždy někdo obětoval a věnoval mi svůj volný čas. Čtvrtý den na mě přichystali překvapení, o kterém věděli všichni kromě mě a culili se, až to bylo podezřelé. Jakmile jsem se vzbudila, už mě z postele hnala ven Alice. Sama mě oblékla, líčení si kupodivu odpustila a společně jsme sešly do obýváku.
"Mami!" vykřiklo moje dítě z gauče a vyběhla mi vstříc.
Ztuhla jsem na posledním schodě a zírala před sebe.
"Erllien." zalapala jsem po dechu. "Sluníčko moje." rozevřela jsem náruče a ona mi do ní vběhla.
Pevně jsem jí objala a začala pusinkovat.
"Kde se tu bereš?" zeptala jsem se.
"Taťka mě sem přemístil." odpověděla pyšně, že zná to tajemství.
"A je tady?" zeptala jsem se neklidně.
"Zůstal u babičky a dědy. Mamí, mně se tak stejskalo." zamrkala na mě.
"Mně taky broučku. Jak ses měla ty čtyři dny?" zeptala jsem se znovu.
"Celkem fajn." usmívala se." Ale chyběla si mi." tiskla se stále ke mně.
"Půjdeme se projít jo?" zeptala jsem se a podívala se po ostatních.
"Jistě že můžete. Eri, pojď, něco ti oblékneme." odpověděla Alice a i s Rose si vzaly Erllien a odsvištěly nahoru do pokoje.
Já jsem šla taky do pokoje a zjistila jsem, že nemám žádnou bundu, protože dnes byla zima.
"Rose, Alice!" zavolala jsem zoufale a seděla jsem s rukama v klíně na posteli.
"Co se děje?" koukla mezi dveře Rosalie.
"ROse, já v tý rychlosti balení zapomněla na bundu a nemám nic na sebe do tý zimy." div jsem se nerozbrečela, no jo, opět těhotenství a nálady.
"Ale jdi ty." objala mě sestersky. "Pojď, něco ti půjčíme." skoro se rozesmála nad mým šklebem.
"Díky, jsem fakt nemožná." poznamenala jsem.
"Ale jdi ty." rozesmála se Rosalie.
Alice dooblíkla Erllien, které to slušelo a vrhly se na mě. Měla jsem podobnou postavu jako Rose, takže prohrabaly její věci a něco mi našly.
"Co tohle?" položily vybrané věci na postel, abych to zhodnotila a rozhodla se.
"Jo, to půjde, chceme jít do lesa, viď Erllien?" usmála jsem se na malou, která seděla na židli před zrcadlem.
"Jo, do lesa." zatleskala nadšeně Erllien.
Oblékla jsem se a vydaly jsme se jen my dvě do lesa na procházku. Erllien pobíhala kolem mě, smála se a já jí někdy honila. Povídaly jsme si o jejím bydlení u babičky, jak si hraje s Taylor.
"A co taťka?" zeptala jsem se váhavě.
"Táta?" zastavila se a šla ke mně. "Je smutný, ale sanží se to zatajit." chytla mě za ruku.
Ta malá je fakt všímavá, no jo, je poloupírka.
"Mami, proč jsme spolu? Ty, já a taťka." vzhlédla ke mně.
Vzala jsem jí do náruče a sedly jsme si na pařez. Nevěděla jsem, jak jí to vysvětlit.
"Sluníčko, tohle je těžký." povzdechla jsem si. "S tatínkem jsme se pohádali a teď se spolu nebavíme." odpověděla jsem jí. "A jsem na něj naštvaná a on to moc dobře ví."
"Nemohli byste se udobřit?" prosila mě.
"To hned tak nejde." pohladila jsem jí po tváři.
Tiše si povzdechla. Chvilku jsme mlčely. Pak vyskočila, rozeběhla se a volala na mě, ať jí chytnu.
"Erllien, neutíkej tak daleko." rozesmála jsem se, když jsem uslyšela zašustění v křoví.
Obě dvě jsme ztuhly a z křoví vyskočil vrčící vlk a pomalu se blížil k Erllien.
"Erllien, pojď ke mně." rozeběhla jsem se k ní.
Rozeběhla se ke mně a já se k ní sklonila a schovala ji ve svém náručí. Vlk vrčel dál a zle. Tohle byl jiný vlk, Embry barvou vypadal jinak.
"Nemáš proč vrčet, tohle je člověk." řekla jsem vlkodlakovi naštvaně.
Vlk si odfrkl, odběhl a za chvilku přišel Indián.
"Kdo jste?" zeptal se a mračil se.
"Jsem Gabriella Jandez, tohle je moje dcera Erllien Declapp, otec Orlando Declapp." představila jsem nás.
Vlkovi přes obličej přelétla zlost a mírně vycenil zuby.
"Tohle je území Quiletů, co tu děláte?" zeptal se.
"Nejspíš jsme ztratily orientaci, kde jsme v lese." odpověděla jsem naštvaně. "Omlouváme se."
"Rilly." slyšela jsem Alici a Edwarda.
"Tady jsme!" křikla jsem nazpátek aniž bych se ohlédla.
Otočila jsem se a sledovala i s vlkem ty dva. Zarazili se asi sto padesát metrů od nás.
"Ony patří k nám." ozval se Edward. "Pusť je." hodil hlavou k nám, popadla jsem malou do náruče a utíkala s ní k Alici.
"A vysvětlete jim hranici našich území." křikl k nám a zmizel mezi stromama.
"Jakou hranici myslí?" zeptala jsem se jich.
"Mezi námi a Indiány je hranice a tu nesmíme vzájemně překročit, jinak bude boj." odpověděl mi Edward. "Máme smlouvu a tu musíme dodržovat." dodal a Alice jen souhlasně kývala hlavou.
"Aha, omlouvám se, jestli vám způsobím potíže." usmála jsem se omluvně.
"To je dobrý, jen s Erllien nesmíš na jejich území, protože ona voní jako my a to vlky může zmást a mohli by po ní vystartovat." řekl Edward a společně jsme se vydali ke Cullenům.
Tam už pro nás měla Esmé přichystaný oběd, takže jsme se společně i s Jakem najedli. Odpoledne se rozpršelo, takže jsme se i s Rosalií a Alicí dívaly na Moderní popelku. Taky jsme ještě zkoukly i druhý díl, ale u toho Erllien usnula, takže jsem jí odnesla do ložnice a uložila ji do postele. Večer mi volal Orlando. Váhala jsem, jestli to mám vzít.
"Ano?" ozvala jsem se, kdy jsem mu to zvedla.
"Jak to bude dneska s Erllien?" uslyšela jsem Orlanda. "Zůstane u vás, nebo ji mám přemístit k sobě?" jeho hlas zněl divně až tvrdě, jako bych za to mohla já a ne on.
"Malá ještě spí." odpověděla jsem neutrálně.
"Zavolej mi až se vzbudí."
"Mamí?" křikla Erllien a já otevřela dveře do ložnice. "Volá taťka?" zajímala se.
"Jo." odpověděla jsem a podala jí mobil.
Ještě jsem uslyšela její veselé: ahoj tatí, než jsem odešla do kuchyně pro vodu. Musela jsem se napít, měla jsem sucho v puse. Seděla jsem na lince a držela v ruce sklenici. Čekala jsem na nějakej signál, abych něco udělala.
"Mami?" stála mezi futrama Erllien.
"Ano sluníčko." pousmála jsem se smutně.
"Můžu tu zůstat? Taťka mi to dovolil." sledovala mě.
"Dobře, běž se zeptat Esmé, jestli tu můžeš být." seskočila jsem z linky a šla k ní.
"Dobře." odběhla a po domě se hned rozezněl Erllienin hlas volající na Esmé.
Umyla jsem sklenici a položila na odkapávací desku u dřezu. Šla jsem do obýváku a sedla si do křesla. Ruka mi sama zabloudila k bříšku. Už bylo cítit, že se zvětšilo.
"Tebe bolí břicho?" stála přede mnou Erllien.
"Nebolí." vzala jsem ji k sobě do křesla. "Jen čekám miminko, budeš mít sourozence." pohladila jsem jí po jejích blonďatých vláscích.
Erllien se rozzářily oči. Usmívala se a sama mě pohladila po břiše a něco šeptala.
"Eri, nemáš hlad?" zeptala se Alice.
"Mám." vyskočila z křesla a běžela za Alicí.
Společně vešly do kuchyně. Za chvilku bude čas na pravidelnou dávku krve, aby malý ve mně nestrádal.
Erllien se mnou u Cullenů byla ještě další dva dny, než si pro ní Orlando přišel. Podle očí jsem si všimla, že dlouho nebyl na lovu a to mi dělalo trochu starosti. S malou jsem se loučila, měla jsem jí v náruči. Šla jsem k Orlandovi a sledovala ho.
"Orlando." pronesla jsem tiše. "Měl by sis dojít na lov." pohladila jsem ho po tváři.
"Jak si to poznala?" zeptal se mě překvapeně.
"Co si myslíš, že tu dělám?" usmála jsem se na něj. "Cullenovi mi řekl něco o upírech."
"Aha." usmál se i on.
"Dojdi si na lov, prosím." stoupla jsem si těsně před něj. "My tu chvilku počkáme a musíš i kvůli Taylor." pozorovala jsem ho.
"Čichám, že ty už si na lovu byla viď." rozesmál se trochu Orlando a jednu ruku nerozhodně obmotal kolem mého pasu.
"Jo, byl to mědvěd. Emmett mi nechal trochu krve, abych věděla, co nemám pít." rozesmáli jsme se společně. "Ale zachutnal mi, takže asi budu krást Emmettovi medvědy."
"Já si dojdu na lov, děláš mi nepředstavitelný chutě." smál se a to bych nebyla já kdybych mu něco neprovedla.
Začala jsem ho líbat, protože jsem v puse měla ještě chuť krve.
"Ril, ale já už jdu, nebo fakt něco udělám." zalapal po dechu a přemístil se pryč.
Trochu jsem sebou cukla leknutím, ještě jsem na to nebyla zvyklá. Otočila jsem se na Erllien a ta se jen culila.
"Co se tak žulíš?" zeptala jsem se jí.
"Protože vás mám oba moc ráda." objala mě kolem krku. "Takže už se na taťku nezlobíš?" zeptala se mě zvědavýma očima.
"Ne. Hodně pro mě znamená než abych se na něj dlouho zlobila." položila jsem ji na zem, už byla moc těžká.
Za půl hodiny se vrátil. Malou jsme uložili do pokoje, kde bydlel Edward. Mě Orlando popadl do náruče a vydal se se mnou do ložnice, kde mě opatrně položil na postel a sám si lehl vedle mě.
"Proč si mi neřekl, co jsi?" hladila jsem ho po tváři. "Víš, že tě miluju, a to nic nezmění, i když jsi upír a já hloupá husa, co mluví v afektu zuřivosti. Omlouvám se ti za to, co jsem ti řekla tam v lese." políbila jsem ho.
"Odpouštím ti." usmál se a věnoval mi polibek. "Máme určité zákony, které nesmíme porušit, i když já je porušil. Takže tě budu muset taky přeměnit v upírku." řekl smutně.
"Ale to nejde." vyhrkla jsem ze sebe. "Já nechci být upír." hleděla jsem mu do očí odhodlaně.
"Cože?" vyjekl, až jsem se lekla. "Proč nechceš být upírkou? Copak ty mě... nemiluješ?" zeptal se.
"Miluju tě a moc, vždyť jsem ti to několikrát řekla, ale prostě nechci být upírka. Já chci zestárnout a jednou zemřít." odpověděla jsem.
Orlando zesmutněl ještě víc.
"Promiň, lásko, ale já nechci být upírkou." dala jsem mu polibek a odešla z pokoje pryč.
Proč furt musí být všechno proti mně. Proč nemůžu mít chvilku klid.
"Gabi?" vytrhla mě ze zamyšlení Rosalie.
"Ano Rose?" otočila jsem se k ní. "Děje se něco?"
"Já tě chápu s tím, že nechceš být upírka." dívala se mi do očí. "Kdybych měla tu šanci jako ty, zůstala bych člověkem." odpověděla a já se pousmála.
"Díky Rose." přikývla jsem.
"Nedělej něco, co sama nechceš." poradila mi ještě, než odešla zpátky do pokoje.
Povzdechla jsem si a šla do obýváku, kde nikdo nebyl. Zapla jsem televizi a koukala se na ní.
"Ril." zašeptal mi u ucha Orlando a já se ho dost lekla, až jsem vyjekla.
Orlando mě poslední dobou dost často leká.
"Lásko." zamumlala jsem. "Pojď za mnou." poklepala jsem vedle sebe na gauč.
Přeskočil opěradlo a stáhl si mě k sobě.
"Omlouvám se." políbil mě do vlasů.
"Není proč, já vím, že mě chceš napořád mít vedle sebe, ale já nesmrtelnost nechci. Já pro to nebyla stvořená." řekla jsem mu.
"Dobře, chápu tě." řekl smutně. "Ale snad můžu doufat, že změníš názor." usmál se nadějně.
"Já zatím svůj názor nehodlám změnit." oznámila jsem mu okamžitě a možná až moc tvrdě.
Zamračil se a už nic neřekl. Naštval se na mě. Musela jsem usnout, protože ráno jsem se vzbudila v posteli a v Orlandově náruči.
Uběhly dva týdny, v mém těhotenství teda šest. Zrovna jsem ležela na Orlandovi, břicho nadlehčovala, když to dítě ve mně mě koplo do pupíku.
"Já to cítil." zašeptal překvapeně Orlando, protože jsme se i přes to břichama dotýkali.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama