• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Ve jménu Virginie - Starý příběh

22. října 2011 v 21:51 | Myšlady de Pendragon |  Ve jménu Virginie

4. část - Starý příběh


Cesta se klikatila směrem z kopce. V dáli již bylo vidět přístavní město na jihovýchodě Virginie, Norfolk. Snad bychom mohli najít Jaspera tam. Třeba jsme se sem dostali dřív než on a můžeme si tu na něj počíhat! Svitla mi malá naděje. Popohnal jsem koně a dalších devět mužů udělalo to samé. Přibližovali jsme se k městu.
"Jasper musí odplout lodí, to je jasné a nejblíže to má sem. Jestli tu bude, na místě ho uškrtím!"zakřičel jsem a lehce se ohlédl na ostatní. V rychlosti se mi zatočila hlava a pevněji jsem stiskl opratě mého vraníka. Chyběl nám už jen malý kousek do města, když jsme uslyšeli lodní zvon.
"Rychle, nějaká loď odplouvá!"zavolal jsem znovu a ještě jednou udeřil koně do slabin. Zalesněná, bažinatá a mělká krajina kolem se mi rozmazávala, v rychlosti jsem nedokázal zaostřit. Bylo mi to jedno. Stejně to jediné, co jsem nyní sledoval, byly brány Norfolku. Cestou jsme míjeli víc a víc lidí. Musel jsem dávat velký pozor, abych někoho v rychlosti nepřehlédl a nesmetl sebou. Malé děti, které radostně pobíhali přes cestu, mi dělaly největší starost. Zatnul jsem zuby a přimhouřil oči. Vítr, který mi nyní šlehal do obličeje, mne pálil v očích. Cítil jsem, jak je vzduch nasáklý solí z mořské vody. Začala mne svědit kůže, když se mi drobounké zrníčka soli usadili pod košilí a v obličeji. V sedle jsem se začal ošívat a můj vraník zpomalil. Bál se, aby nevypadl. To já ostatně také.
Čím blíž jsme městu byli, tím narůstal počet překážek v cestě. Pomalu se vezoucí vozy, malé děti a hovořící lidé, ti všichni mi připadali jako zbytečné zpomalení. Viděl jsem, jak se dokázali zaradovat z vycházejícího slunce. Asi to bylo to jediné, co jim dokázalo vyčarovat na tváři úsměv. Anglická kolonizace nám všem dělala velké starosti. A oni nevěděli, že čím budeme pomalejší, tím menší je naděje že dostihneme Jaspera Laneho dřív, než dosáhne Anglické půdy. Má v rukou našeho přítele a vůdce Johna Whita. A pokaždé, když jsem zatáhl za opratě, zpomalil nebo můj kůň zaváhal jsme jej ztráceli. Jaspera a s ním i naději, že Virginie bude opět volná.
I kdyby jsme si měli zvolit jiného vůdce, i kdyby se nám podařilo zase se ve zdraví vrátit do Virginie a pokračovat v bouření, měli by našeho prvotního vůdce, vedoucího těchto akcí. Bez něj, musíme si to přiznat, ztrácíme naději. On nás dokázal dovést až sem, překonal prvotní obavy a vzal na sebe zodpovědnost velitele a vůdce. Jestli ho Anglie dostane a popraví, můžeme si zvolit vůdce jiného a stále se Anglii bouřit, ale oni budou mít prvotní výhodu. Zabijí nejvyššího protestanta. Jako kdyby měla banda Robina Hooda pokračovat po smrti nejlepšího lukostřelce v Anglii. Jako kdyby rytíři kulatého stolu opět hledali svatý Grál bez Artuše. Jako kdyby římská armáda dobyla Afriku bez Alexandra Velikého a jako kdyby sváděla boj s Egyptem bez Caesara.
Uvědomoval jsem si to až bolestně pozdě.
Konečně jsme podjeli vysokou bránu města Norfolku a zamířili širokou hlavní ulicí k moři. Lidé se pletly koním pod kopyta a tak jsme museli zpomalit. Loď, houpající se na hladině moře, zařinčela znovu. Byl slyšet velký rachot a hlasité žbluňknutí.
"Rychle, už odplouvá!"zavolal kdosi a my znovu zrychlili. Hrubých narážek a povyků jsem si už ani nevšímal. Na dlouhém nábřeží vyústila ulice, kterou jsme projížděli. K lodi to nebylo daleko. Viděl jsem, že se o kousek po kousku oddaluje od kamenného břehu Virginie. Kolem šel starý námořník v modré uniformě. Seskočili jsme z koní.
"Hej, kam jede ta loď?"obořil jsem se na něj. Odkašlal si a mlaskl.
"Myslím, že míří do Anglie."odpověděl, jakoby měl celý den.
"Héj! Zastavte!"ozvalo se za mnou. Jeden z mužů opět nasedl na koně a zuřivě ho pobídl. Museli jsme se na tu loď dostat. V ní je jistě Jasper s Johnem. Udělali jsme to také. Vraník divoce zaržál, zvedl se na zadní a udělal velký skok, než vystartoval jako střela dopředu. Stařík za námi hudroval něco o vděčnosti. Nerozuměl jsem mu, rychle jsem se od něj vzdálil. Loď opět urazila další kus od břehu. Polilo mne horko, nesmí nám ujet! Je to naše naděje! Pobízel jsem koně a cítil, že i on dělá, co může. Pot na krku, na čele a na lopatkách mne studil, ale nevšímal jsem si ho. Z dálky jsme volali, aby loď zastavila. Nikdo nám však nehodlal pomoci. Dojel jsem z mužů jako poslední. Otočili se na mne a¨ve tváři měli žalostný pohled.
"Ta loď je moc daleko!"oznámili mi rychle.
Jeden z dálky zavolal:"Můžeme jí zkusit dohnat! Půjčí nám bárku!"
Okamžitě jsme se hrnuli za ním, koně nechali na nábřeží. Chatrný, dřevěný člun by je neunesl. Chopili jsme se vesel a opřeli se do slané vody. Veslovali jsme jak nejlépe jsme uměli. Pot nám stékal po tvářích, vítr jej smíval a dul nám do boku. Nechtěl nám pomoci. Loď se ani trošku nepřibližovala, spíš se mi zdálo, že jí ztrácíme.
"Rychle!"povykoval jsem. "Musíme jí dohnat."
Muži na palubě funěli, už jsme víc nemohli.
"Nezvládneme to!"zaúpěl muž.
"Nevzdávejte se!"okřikl je druhý. I mě opouštěly síly. Cítil jsem, že mi paže snad upadnou. Ujeli jsme na dřevěné bárce pár dalších sáhů. Žalostně jsem položil hlavu do dlaní.
"To snad ne!"
"Nemáme šanci jí dohnat!"
Loďka se rozhoupala. Připadal jsem si tak neschopný. Proč jen nevydržím veslovat déle a rychleji! Zaklonil jsem hlavu a beznadějně přivřel oči.
"Tu loď musíme dohnat!"
"Waltere, sám vidíš, že je to nemožné!"okřikl mne jeden z mužů. Mnul si ruce. Další si vytrhávali třísky. Když jsem u já vrátil hlavu z nepříjemného záklonu, ucítil jsem, že mám ruce samý šrám,od hrubých vesel. Nemělo to cenu.
Vrátili jsme se zpátky do přístavu. Vzali jsme koně a našli nějakého, chytře vypadajícího muže.
"Kdy jede další loď do Anglie?!"snažil se z něj vytáhnout hromotluk. Já držel vraníka za ohlávku a beze slova jsem zíral na pustou mořskou hladinu. Zklamali jsme. Jestli je na té lodi Jasper Lane a jestli je v nejbližší době nedoženeme, na území Anglie předá Johna do rukou strážným, ty ho odvedou do Londýnské šatlavy, nebo hůř, do Toweru, pak už nám nezbude nic jiného, než doufat v zázraky, najít nového velitele a pokusit se udržet těžce získanou výhodu oproti Anglii.
"Svět je tak nespravedlivý!"zaúpěl jsem. Nevěděl jsem, jestli mne někdo poslouchá nebo zda to říkám vlnám oceánu.
"Další loď do Anglie? Myslím, že za měsíc. Prostě až se vrátí výběrčí daní." odpověděl muž po dlouhém přemýšlení.
"Za měsíc? Tolik času nemáme, to bychom tam stihli doplavat! Musí jet přece něco dřív. I kdyby to byla třeba jen bárka nebo sud s vínem!"obořil se na něj hromotluk. Chytrolín se dal na ústup.
"No, něco určitě ano...."
Kdosi mne chytil za rameno. Cukl jsem sebou a prudce se otočil. Byl to jakýsi stařec o dřevěné holi. Jizvami v obličeji mi připomínal korzáry.
"Chlapče, potřebuješ se dostat do Anglie?"
"Ano....kdo jste?"
"Býval jsem Alžbětin korzár, ale dal jsem se k Virginii, když jsem zjistil, jak si ti chudáci žijí. Nebylo hezké, že si je Anglie zotročila. Ostatní její kolonie se mají dobře, tak proč taková surovost k Virginii....dnes večer vyplouvá má loď ke břehům Anglie."
"Vzal by jste nás s sebou?"
"Ano."
"Proč?!"divil jsem se. Taková důvěra se ve starých těžko hledá. Tento muž mne vůbec nezná a přesto mi nabídl cestu do Anglie.
"Víš, připomínáš mi někoho. Byl to taky korzár, zapřísáhlý Alžbětin sluha. Dal by za ní život. Prý dokonce vydědil syna, který se mu vzepřel a postavil se na stranu Virginie."
Tvář se mi zkřivila.
"To je smutný příběh."pokýval jsem hlavou.
"To je. Když se ten muž dozvěděl, že se jeho syn utopil, ani to s ním nehnulo. Jen se pousmál. Byl to bezcitný člověk. Jediné, pro co měl slabost byly ženy, karty a hazard."
Mlčel jsem. Jak může být někdo tak lhostejný, obzvláště když jde o syna? Znal jsem ten příběh, alespoň jeho první část.
Pozvedl jsem koutek úst. Znal jsem ho velmi dobře.
"Dnes za soumraku buď u starého majáku. Odtud vyplouvá malá loď. Budu tě tam čekat."oznámil mi muž tiše a ztratil se v davu lidí. Znovu jsem pohlédl na vlny oceánu. Vítr je vířil a mé oči upoutalo, jak do sebe vráželi, natolik, že když mne kumpáni volali, neslyšel jsem je.
"Waltere!"ozvalo se mi přímo u ucha.
"Hm, co?"otočil jsem se.
"Vidím to bledě, další loď odjíždí za týden!"muž, který mi to oznámil, propadal beznaději. Stejně tak, jako ostatní.
"Nemějte strach, dnes v noci odplouváme."oznámil jsem jim. Mysleli si, že jsem se zbláznil.
"Víš snad o nějaké lodi? Protože já teda ne!"
"Ano, za soumraku musíme být u starého majáku."přimhouřil jsem oči.
Když slunce zapadlo za obzor, už jsme stály u vysokého majáku za městem. Nakoupili jsme jídlo¨a prodali koně. Cestu by stejně asi nevydrželi a v Anglii si můžeme koupit jiné. Neviděl jsem zpod srázu nic, jen ocelově šedé moře, jak naráží do skal. Bál jsem se vyhlédnout víc, než mi skýtal pohled od pobořené zdi oválného majáku. Ozval se šramot a otevřely se dveře té budovy. Byl v nich onen starý muž.
"Výborně, pojďte." pobídl nás bez vyšších okolků. Vydali jsme se za ním. Došli jsme až k samému okraji. Byl to úzký výčnělek, na kterém jsme nyní stály. Tyčil se do moře hodně vysoko od hladiny. Právě na černém, bujarém moři se kývala loďka velká asi pro dvacet mužů. Její kdysi krásný a sytý červený nátěr byl oprýskaný.
"Opatrně, musíme slézt dolů."
"To jako máme lézt po těchto skalách? Vždyť se zabijeme!"strachoval se Danny, jeden z devíti mužů, kteří se, společně se mnou, vydali na záchranu Johna Whita.
"Támhle je nějaká cesta, vemte to po ní!"ukázal stařík a sám se jako první pustil dolů po srázné cestičce plné kamení. Byli jsme dole celí špinavý a poškrábaní, ale stařík byl na svůj věk velmi dobrý a zdatný muž.
"Jmenuji se Alexandr Hook a jsem kapitán téhle lodi!"ukázal pyšně na svou starou loď. Na její přídi sedělo asi sedm mužů v námořnickém.
"Tohle je má banda líných psů."vysvětlil a začal dávat povely. Nastoupili jsme rychle do lodě. Alexandr jí odvázal a s velikou námahou lehce odstrčil od břehu. Loď byla stavěná na způsob vikingských Drakarů. Byla štíhlá a táhlá, měla pevné plachty i otvory pro veslování.
"Budete veslovat s mými muži, já budu kormidelník a tamto...."ukázal na obtloustlého chlapíka "....je kuchař. Vystřídejte se, jak chcete, ale veslovat se bude pořád!"rozhodl Alexandr kapitánských hlasem.
Po dvou hodinách prvotní nesmělé plavby na rozbouřeném moři jsme konečně neviděla ani jedinou známku pevniny. Byli jsme obklopeni mořem. Trochu mě to znervózňovalo. Všech šest Hookových "psů", jak jim říkal, šlo veslovat, někteří muži také, jiní pomáhali na palubě a v kuchyni. Měli jsme hlad a tak jsme uvítali teplou večeři. Jídla však bylo celkem málo. Hook stále seděl u svého kormidla a přežvykoval kus masa. Opustil jsem teploučkou jídelnu i světlo svíček a se svou porcí jsem přišel do studené a temné tmy za Alexandrem.
"Jak se jmenuješ?"zeptal se, aniž by zvedl hlavu či pohled od černé hladiny moře.
"Walter."
"A dál?"
"Walter Drake."
"Máš zajímavé příjmení, rád bych ti vyprávěl příběh o muži se stejným, jako máš ty."
"Jaký?" Sedl jsem si vedle něj na nějakou truhlu.
"O korzárovi jménem Francis Drake."
Když jsem slyšel to jméno, byl jsem zmatený.
"Stejné příjmení, jako ty. Zvláštní viď? Kdybych jistojistě nevěděl, že už nemá syna, byl bych si myslel, že jsi to ty. Jenže stejné příjmení nedělá stejnou krev...."Alexandr začal uvažovat. Seděl jsem a napnutě poslouchal. Rád bych ten příběh slyšel, opravdu!
"Začíná to vše roku 1581, kdy se mladý námořník Francis Drake stal rytířem a Alžbětiným korzárem. On a jeho žena Mary Newmanová, tenkrát už Drakeová, měli dceru Noemi. 1572 se jim narodil i syn, nevím, jak se jmenoval. To byly Noemi dva roky. Když roku 1585 osídlili Virginii, souhlasil Francis s Alžbětiným nápadem domorodce zotročit. Jeho synovi, který měl toho času třináct let, se to vůbec nelíbilo a hlasitě protestoval. Vystupoval na veřejnosti a dokonce se mu jednou podařilo nechtěně otce zesměšnit a shodit před šlechtou pro jeho zatvrzelost. Nesouhlasil s zotročením Virginie. Jeho otec Francis Drake to už dál nechtěl snášet a tak svého syna vydědil. Ten vytrvalý hoch se ale i tak projevoval dál a tak byl z Alžbětiny a částečně i Francisovi vůle poslán do Virginie jako jeden z otroků a vězňů, kteří sem byli vysazováni. Jenže jejich loď ztroskotala u břehů Virginie. Nikdo nepřežil. Guvernéři a správci prohledávali celé týdny, aby našli mrtvá těla dohlížečů, ale našli jen tělo mrtvého třináctiletého chlapce, tudíž syna Francise Drakea, a tři těla vězňů. Zbytek se potopil nebo je snědli kanibalští domorodci. Když oznámili Drakeovi, že je jeho syn mrtev, nehnulo to s ním. Říká se, že takovému dítěti se potom udělá veliká jizva, kterou zahojí jen otcovi lítostivé slzy."
"Vy tomu věříte?"ptal jsem se ohromeně. Hook si naštěstí nevšiml, jak rychle jsem schoval svou dlaň, když se k němu Hook otočil.
"Samozřejmě, vždyť já toho kluka našel. Byl jsem mezi těmi správci, co prohledávali ty trosky."
Semkl jsem rty a váhavě pokýval hlavou.
"Jak dlouho trvá cesta ke břehům Anglie? Myslíte, že doženeme velkou loď, která vyplula dnes ráno?"
Jakoby Alexandr přehlédl druhou otázku, odpověděl jen:"Plavit se budeme skoro rok."
Tak začala naše roční plavba k Anglii. Čím víc jsem si opakoval ten příběh a data, tím více mi na něm něco nesedělo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama