• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Ve jménu Virginie - Svoboda

30. dubna 2012 v 19:57 | Myšlady de Pendragon |  Ve jménu Virginie
24. Svoboda



Vyplaval jsem na hladinu, nadechl se a rozhlédl se. Nikdo, kdo nezažil vězení, strach, pohled na mučírnu nebo neviděl umírat přítele a vůdce před očima, nemůže pochopit, jak šťastný jsem byl, když jsem uviděl travnatou plochu posetou tisícem lučních květin, stromy ohýbající se ve větru, planoucí slunce a modré nebe nad hlavou. Snad i ta studená voda, ve které jsem se právě ráchal a písečné dno někde hluboko pode mnou byly působivé. Nadechl jsem se a vydechl. Svobodný, ano, byli jsme svobodní! Srdce mi bušilo radostí a sám bych se nejraději otočil k té proradné stavbě a vysmál se jí. Ne, neudělal jsem to ze strachu, že by nás mohla vtáhnout zpět. Když jsem se tak radoval, uvědomil jsem si, že je den. Spali jsme až do svítání a ještě déle….

Měli jsme štěstí, že protější břeh byl vzdálený jen několik desítek metrů, ne jako široká řeka, kterou jsme sem připluli na lodi včera večer a která obepínala Tower ze všech stran! Nadechl jsem se a opět se vnořil pod hladinu. Pod vodou se mi plavalo lépe a rychleji. Vzpomněl jsem si na úvahu o tom, co ještě zažiju ve vodě. Byl jsem zkrátka s vodou spolčený a měl jsem to štěstí, že jsem, jako všichni Virgiňané, uměl plavat. Ten pacholek už je nejspíš dávno u písčitého dna řeky. Usmál jsem se, když mi slunce zasvítilo do obličeje, když jsem se vynořil nad hladinu, abych se znovu nadechl. Stále jsem se blížil ke břehu.

Natáhl jsem paži a energicky uchopil mokrý rákos a břečťan u bahnitého břehu. Vyškrábal jsem se na trávu, šťastně zaklonil hlavu a s nekonečnou volností vykřikl. A pak, když už mi docházel dech jsem se sklonil a zašeptal:"Dokázali jsme to, jsme volní!"

Ostatní také jásali. Otočil jsem se k Jimovi, který už také stál na zemi.

"Děkuji ti! Zachránil jsi nám život!"povzbudivě a děkovně jsem ho objal. Ke mně se připojil Will, Danny, Scottie….a za chvíli už každý děkoval našemu statečnému zachránci.

"Jak jsi to dokázal? Jak jsi o té tajné chodbě věděl? Kdy se uzdravil?" Otázky se na něj řítily ze všech směrů.

"Našel mne jeden ranhojič, který mě ošetřil, věnoval mi čistý oděv a meč. Dozvěděl se, kdo jsem. Měl jsem obrovské štěstí, protože dlouho stál na straně Virginie a když se dozvěděl, že jeden z buřičů, kteří mají být popravení za osvobozování vlastní země, se před ním válí na zemi s krvavým šrámem na noze, pomohl mi. V krčmě jsem zaslechl dohady o tom, kam vás povezou. Netvrdili, že by jste měli zůstat v Londýně. Ne, ani na to nepomysleli. Skrýval jsem se a potom, když vás měli odvést, jsem vás sledoval."

"Ale jak jsi věděl o té chodbě?"

"Ten lazebník byl stejného tvrzení, jako většina měšťanů: že vás povezou do Toweru. Nevím, jak si tím mohli být tak jistí, ale měli pravdu. A ten ranhojič mi pověděl skoro všechny legendy, co o téhle mučírně znal. Musel jsem zkusit pravdivost některé z nich. A jen čistou náhodou, že mi ve vodě uplaval cár z roztržené košile…."nastavil nám před oči roztržený rukáv "….jsem poznal, že jsem někde je vzduch. Jak říkám, začalo to setkáním a skončilo vaší záchranou…."pokrčil Jim prostě rameny.

Ale Danny skoro neposlouchal. Moc ho to nezajímalo. Radoval se z toho, že zase vidí slunce, že je zase volný. Ano, bylo to k neuvěření. Jenže, co bude dál? Nechtěl jsem na to teď myslet, když jsme byli na pár okamžiků volní jako práci, jako vítr, který je stejný tady jak ve Virginii! Nechtěl jsem, ale musel!

Utekli jsme, to je super, jenže teď po nás půjdou strážní znovu. Ale splnili jsme úkol, myslím, že víc se po nás žádat nemůže. Splnili? Ne, jeli jsme sem zachránit Johna Whitea a Virginii. John je mrtev a Virginie strádá stejně jako teď. Ne, my už s tím nic nenaděláme víc, než jsme už udělali a jestli je Bůh tak lhostejný jako do teď, nepovede to do lepších výsledků….Je na čase se vrátit domů!

"Kudy do nejbližšího přístavu?"ptal jsem se a snažil se nepřemýšlet. Už nikdy víc. Na to se Jim jen potutelně usmál.

"Mám pro vás jedno velké překvapení. Loď už čeká na vyplutí."

Nestačil jsem žasnout.

"Jime, ani nevím, jak ti poděkovat…."ozvaly se hlasy a já jsem se k nim s radostí přidal.

"Ale já to vím."zvedl paži Danny. "Jime, buď našim vůdcem!"navrhl Danny. Všichni jsme vítězně souhlasili. Jim se zatvářil trochu tajuplně, ale nakonec se usmál a zvedl ruku s mečem.

"Povedu vás až na kraj světa….ale teď raději domů!"zavelel. Plni energie a radosti jsme vyrazili za Jimem.

Ano, svět vypadal úplně jinak, když už jsme konečně byli svobodní.

"Nemůžu tomu uvěřit!"vydechl zaujatě Danny. "Jsme konečně volní, pryč ze spárů ohavných Angličanů!"

"Jo, je to super!"přitakal jsem, ale myšlenkami jsem byl vlastně úplně mimo. Jaké to asi bude, až znova uvidím zelené pláně Virginie, až se modrá obloha napne nad malou vesnicí, až znovu spatřím stoupající kouř z komínů malých domečků, až se v horkém slunci zase zapotím při obdělávání úrodné půdy a následně, s jakou vervou posekám klasy, které vyrostou na starém poli pod vládou zlatavého slunce a života z čiré vody, která protéká koryty klikatících se řek na úpatí vysokých kopců.

Vítr zafoukal o něco silněji a já se vrátil zpátky tam, kde jsem momentálně byl. Šel jsem rychlým krokem v hloučku přátel. Pochodovali jsme k pobřeží, kde by nás měla čekat loď. Dopolední slunce stoupalo na oblohu a sním i teplota vzduchu. Vyhrnul jsem si rukávy bílé, nyní již špinavé, nažloutlé a malinko potrhané, prohrábl si vlasy a zamžoural jsem do slunce.
 


Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama