• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Linie života 2 - Ten první

28. května 2012 v 19:58 | Jiand |  Linie života 2
Ten první


Celý zbytek dnes se Amy zoufale a marně pokoušela nalézt v počítači alespoň jedno z devatenácti jmen, co dostala od čaroděje. Ta událost se ale stala již před stovkami let. Za tu dobu se musel majitel kamenu několikrát změnit. A najít současného nositele amuletu je tak skoro nemožné.
"Raději so odpočiň," řekl Marcus, když se vedle ní zjevil.
Otočila se ihned k němu: "Nemůžeš příště, prosím, nejdříve zakledat?" dělala uraženou.
Posel několikrát bouchl rukou o skříň: "Stačí?" Amy se usmála. "A jak ti šlo hledání?" změnil téma.
Dívka si jen hlasitě povzdechla: "Nijak." Po chvilce se zeptala: "Jakto, že dole byl můj otec?"
Marcus zavzpomínal a poté spustil: "Asi bych ti to měl říct. Tenkrát, když Brian - tvůj otec - odvezl tvou matku do nemocnice, zjevila se mu tam čarodějnice a nabídla mu dohodu. Tenkrát ji přijmul...,"

"Jsem čarodějnice a nabízím vám tu svou pomoc," vysvětluje dál dáma v černém.
"A co za to?" zasmál se nevěřícně jako by se jí chtěl vysmát.
"Jejich život za váš." Muž zvážní.

"...ale nyní ji odmítl. Tvá matka operaci nepřežila, ale doktorům se podařilo zachránit dítě, které již bylo dostatečně silné na to, aby přežilo."
Nastalo dlouhé ticho. Oba si nakonec řekli dobrou a šli spát.
Ráno, když se Amy probudila, zjistila, že vedle ní na židli sedí posel a pozoruje ji.
"Víš, že když spíš." Tmavovláska pozvedla hlavu čekajíc poklonu, "vypadáš tak klidně, že to až vypadá jako bys byla mrtvá?" Rozchechtal se.
"Ha-ha-ha," sarkasticky naznačila smích. "A teď mě nech vztát a nasnídat, ať se můžeme ponořit zpátky do nekonečné práce," řekla přiotráveně.
"Vlastně, mám lepší nálad. Zatímco jsi odpočívala, našel jsem jednoho toho člověka ze seznamu." Amy mlčela. "A mám i adresu," dodal.
"A odkud?" podivila se.
"Od mého pána, včera se za mnou stavil. Řekl, že si máme pospíšit. Zdá se, že se začínají bouřit i sami živloví elementálové. Vodní včera zaplavil město s dvěma tisíci obyvateli. Přes dvě stovky lidí zahynulo a další se pohřešují."
"To je hrozné," skápla jí slza z očí. "Dobrá tedy, přenes nás k němu."
"Nemůžu."
"Jakto?!" vyjekla.
Posel si povzdychl: "Když jsem dostal to lidské tělo, mé schopnosti byly omezeny. Nemůžu se za ním přenést, dokud nebudu mít kolem sebe něco, co nese jeho stopu."
Máchla rukou: "Tak asi budeme muset autem. Jak se zdá, tak jistá změna v mém životě zařídila, že jsem se před pár dny k ránu probudila - ještě za noci - a jak jsem šmátrala rukou pro pití, na zem spadl jistý doklad, který je údajně můj." Hodila vražedný pohled na Marcuse.
Oba nasedli do tmavě modrého auta, které Amy dostala v nové linii ke svým dvacátým narozeninám.
Po pár hodinách zastavili před malým žlutým domkem se zahrou plnou růží.
"Jsi si jist, že je to tady?" podivila se.
"Ano, určitě," kývl.
Spolu přistoupili před domovní dveře. Dívka zmáčkla bílý kulatý zvonek.
Chvilku se nic nedělo a pak, když už chtěli odejít, objevila se u nich starší dáma vzhledu japonky. Dlouhé černé vlasy pohlcovaly sluneční záři, kdežto její třpytivé vlasy dělaly přesný opak.
"Dobrý den," pozdravili oba, žena mlčky čekala, co se bude dít dál, "hledáme Seana Whrystra."
Zapřemýšlela: "Ach, áno, něco mi to rřiká." Náhle si vzpomněla. "Už víem! Vy myslite minulého majítele," mluvila velmi rychle a s přízvukem, takže jí nebylo moc rozumět. Přesto si to ale dokázali dotvořit v mysli.
"Aha, každopádně i tak děkujeme."
Rozloučili se.
Amy se otočila k Marcusovi: "Vypadá to, že přeci jen není tvůj pán vševědoucí," pousmála se.
Pozvedl obočí: "Řekl jsem snad někdy, že je?"
"To si ne, ale pořád se tak chováte!" lehce zvýšila hlas.
"Dobrá, chápu. Něco na tom asi bude," zamyslel se. "Ale to nevadí. Stejně se už k němu můžeme přemýstit. Ten dům stačil jako dostatečný otisk." Popadl ji a zmizeli.
Objevili se u prosklené zastávky. Zrovna k nim přijížděl autobus. Měl číslo 207. Společně s několika dívkami z něj vystoupil i muž, kterého hledali. Byl velice výrazný díky modrým pruhům ve vlasech.
Oba Seana sledovali mezi paneláky do prázdné uličky.
Muž zastavil a otočil se směrem ke svým pozorovatelům: "Proč mě sledujete?" zeptal se nervózně.
"My," přemýšlela, jak to říct," potřebujeme Vaši pomoc."
Prohrábl si vlasy: "Co chcete?"
"Vím, že to zní bláznivě, ale hledáme lidi, kteří se umí přenést."
Chlapík změnil pohled. Vypadalo to, že už něco podobného někdy slyšel.
Nakonec se zeptal: "Takže vy taky?"
"Jak to myslíte?" podivili se.
"Asi dělám chybu, že vám to řikám, ale před několika lety zavřeli mého bratra v psychiatrické léčebně. Tvrdil, že dokáže přecházet mezi světy. Nikdo mu to samozřejmě nevěřil. Pak se před měsícem stal zázrak, alespoň to tedy tvrdili. Propustili ho a on se pár dní na to oběsil," snažil se zadržet slzy, jež se mu hrnuly z očí, ale marně. Několik jich dopadlo s mírnou ozvěnou na zem.
Chvilku zaváhala, ale pak se přímo zeptala: "A Vy jste si také myslel, že se zbláznil?"
"Ano," odpověděl jednoslovně.
"Proč tedy máte ten přívěšek na krku?" ukázala na oranžový kamínek zavěšený na řetízku.
"Je to památka..." Zarazil se. "Jak víte, že byl jeho?"
"Je to vlastně trochu ironické. Mám ho též. To díky němu můžeme přecházet." Vyndala ho zespod trička.
"Nevěřím vám!" Vyjekl.
Posel se přidal do rozhovoru: "A co kdybychom Vám poskytli důkaz?" Bezmyšlenkovitě se jich obou dotkl a všichni tři byly rázem opět u Amynina auta.
"Vau," byl lehce zmatený z přesunu. Byl to pro něj šok. Když se poté vzpamatoval, dodal jen. "Už vám věřím."
 


Komentáře

1 Gabriel Decay Gabriel Decay | Web | 30. května 2012 v 11:41 | Reagovat

já bych tady tak snadno neuvěřil :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama