• » Můj tip: Osmá část pokračování příběhu Linie života s názvem "Večeře".
  • » Je tu další část příběhu Ve jménu Virginie. Zde je odkaz na aktuální díl s názvem "".
  • » Brzy se zde na přání objeví nový příběh od mého známeho. Předběžný název zní Modrá. Snad se Vám bude líbit!

Ve jménu Virginie - Tíha beznaděje

9. června 2012 v 15:00 | Myšlady de Pendragon |  Ve jménu Virginie
29.

Stmívalo se a já někde v dálce, ozářené rudým sluncem, rozpoznal obrysy hradu. Oči se mi klížily po velice náročném pochodu, ale ještě zdaleka tomu nebyl konec. Půjdeme jistě ještě za tmy a to dlouho. Vítr mi ovíval horké čelo a kapky potu, moje košile byla tolik promočená, že by se bývala dala ždímat a kolem dokola byl cítit koňský, ale i lidský pot. Bylo to velice nepříjemné, dnes bylo horko, až dusno, a celý den jsme šli. Jen málokdy jsme si udělali přestávku, aby se koně napojili.

Ale hrad už byl na dohled, brzo tam budeme….sklonil jsem hlavu a snažil se uvěřit té lži. Nemohl, ani nesměl, jsem si připustit, jak příšerně mne bolí nohy, že je sotva uzvednu, jak ten utáhnutý provaz dře na podrásané kůži, jak se třpytí malinké, ojedinělé kapičky krve na odřeninách, jak mi vyschlo v krku, že mi třeští hlava a tak rád bych spal!

Na chvíli jsem přestal dávat pozor, jen na malou chvilinku, zakopl jsem o vlastní kotníky, v tu chvíli mi povolila i kolena a já se svezl na potemnělou, prašnou, písčitou pěšinu. Praštil jsem se hlavou o zem a chvíli tam zůstal jen tak ležet. Mými svaly náhle projela slabá křeč, náhlé uvolnění po celodenním klusu za koněm nedělalo moc dobře namoženým a přetaženým končetinám. Svět se mi rozmazal.

Kůň poznal, že mu jde chůze náhle hůř, že jakoby něco táhne. Zařehtal, zvolnil krok a potom úplně zastavil. Neuvědomuji si, jak dlouho mě vláčel, ale dlouho ne.

Sardon se ohlédl a spatřil mne, jak tam jen tak bezvládně ležím. Byl jsem částečně při vědomí, mlhavě jsem viděl, zřetelně viděl i cítil, ale nedokázal jsem reagovat. Jakýkoliv pokus o otevření úst ztroskotal. Stačilo jen nepatrně pohnout prstem a celá ruka mi okamžitě začala brnět a tak neskutečně bolet, že jsem všechny pokusy o zatínání svalů rychle vzdal. Ležel jsem na zemi jako hadrová panenka a sledoval nebe.

Sardon se zamračil a zařval na mě, ať vstávám. Napoprvé jsem tomu rozkazu nerozuměl, má mysl byla už značně otupená. Až když svůj příkaz zopakoval podruhé nebo potřetí, pak jsem teprve pochopil, čeho si po mně žádá. Nemohl jsem ale jeho přání vyslyšet, neboť jsem byl tak strašně unavený a oblomený nárazem a únavou, že jsem nevěděl, jak se který sval ovládá.

Sardon seskočil z koně a přešel ke mně. Naklonil se nad můj obličej a zlomyslně se usmál. Musel jsem vypadat příšerně, ale jak jsem se tvářil, mě v tu chvíli nezajímalo. Já potřeboval jediné: oddech! Chvíli na načerpání sil a mohlo se jít dál, ale v tomhle stavu jsem přece nemohl pokračovat.

Sardon se ode mne odvrátil a cosi řekl svým mužům. Jeden sesedl a přišel ke mně z druhého boku. Se Sardonem se ke mně naklonili a vzali mne za paže. Pomohli mi vstát, abych to uvedl popravdě, vytáhly mne na nohy. Sardon mi do ucha zasyčel něco o chůzi a svoje sevření povolili. Jakmile mne už nic nedrželo na nohou, nic, o co bych se mohl opřít, mé tělo se podruhé bezvládně sesunulo k zemi. Cítil jsem tu tíhu, jak je má hlava, plná starostí, obvinění nespravedlnosti a lží, těžká, jak je hrudník přeplněn vzduchem (Jak bylo možné, že jsem za takového vyčerpání ještě bezmyšlenkovitě dýchal, mi není známo….) a jak to všechno spoléhá na mé unavené nohy. Nešlo tu zátěž vydržet, podlomila se mi kolena, pak kotníky a paty se vznesly ze země. Oči se mi zavřely úplně samy, při tvrdém styku mých namožených zad a prašné cesty podruhé mi hlava, padající chvilinku za tělem, spadla na zem prudce také. Prudčeji než minule. Náhlý tlak krve na obličej a bolest spánků a čela jen předcházely silné a bodavé bolesti na temeni. Myslím, ale nevím to jistě, že jsem ze sebe vydal nějaké citoslovce. Zamručení, syknutí, sténání. Byla to velká, ale krátká bolest. Alespoň si to myslím, neboť pár vteřin po nárazu a rozlití horké a pálivé bolesti do hlavy, jsem nadobro ztratil vědomí.



Ano, je to voda! To studené, tekuté, co mi v pravidelných intervalech kape po kapkách do horkého hrdla….to musí být voda. Doufám, že to je ona, protože jsem to začal hltavě polykat a popraskanými rty se dožadoval stále více. Ano, ústa, popraskané rty a kapající, studená voda. To jediné jsem chápal, uvědomoval si a potřeboval. Měl jsem takovou žízeň….náhle jsem si rozšířil svůj poznatek okolí, chladivá tekutina mi proudila jícnem do žaludku a přívětivě studila na rozpáleném těle. A další část mého těla se mi vybavila, při tupé, tlačící bolesti - hlava. Nejdříve temeno, potom spánky, čelo a zbytek hlavy. Neviděl jsem nic, nejspíš jsem měl zavřené oči….a pak, jako blesk z čistého nebe, mne konečně opustila ta svazující, tajemná mlha, kterou jsem byl opředený. Jako bych dříve nedýchal, naplnil jsem své plíce vzduchem, jako bych jindy neviděl svět, jsem nyní mrkal o sto-šest. Malá kapka se rozstříkla po mé tváři, když jsem zavřel ústa. Ležel jsem na studené podlaze, která byla převážně hliněná, jen pár míst tvořily studené kameny, v naprosté tmě. Neviděl jsem nic, dokud si moje oči nepřivykly. Všude kolem mě černo, jen kdesi ve předu světlejší stěna. Byly v ní mříže a prosvítalo skrz ní matné modré světlo.

Začal jsem si uvědomovat, kde to jsem a co se se mnou stalo. Sardon mne nejspíš odvezl do paláce a rovnou mě hodili do žaláře. Co po mně chtějí? Ach ano, říkali, že mám sloužit jako návnada pro ostatní. Ale ti se nevrátí, možná že ani nebudou v tom přístavu čekat. Sbalí se a odjedou beze mne. A nyní si to poprvé přeji. Chci, aby se neohlíželi, nikoho neposlouchali, jen sami sebe. Dost, že jsem tu opět skončil jako vězeň já, ostatní se mohou, ba co, musí zachránit!

Vzduch tu smrděl zatuchlinou a vlhkem. Možná, že jsem byl vězněm podzemí, někdy vězňům vykopaly hroby a zavřeli je tam. Ale to by byla hloupost, já bych jim ještě mohl být užitečný, aby potlačili vzpouru ve Virginii, museli znát naše jména, pozice, rozmístění, počty, taktiky….všechno. A já jsem jim to měl poskytnout….

Měl jsem chuť zavolat, abych se dozvěděl, je-li tu někdo, ale nebylo to nutné. Na zdi se objevilo mihotavé světlo louče a objevil se tu strážný. Zařinčely klíče a vrzla mříž. V malém otvoru se objevil zavalitý chlapík s loučí a vedle něho Jasper a dva zbrojnoši.

"Tak už jsi vzhůru!"pousmál se Jasper. Měl radost, že jsem živý. Ne proto, že by mu na mě záleželo, ale aby mě mohl zabít sám.

"Rád bych upadl ještě do mdlob."odsekl jsem mu.

"Za chvíli už budeš spát navěky, tak si nestěžuj!"obrátil Jasper vesele a dal zbrojnošům znamení, ať mi spoutají ruce a vyvedou mne z cely. Byl jsem ještě slabý na to, abych jim odporoval, ale dost silný na chůzi a provaz kolem rozedřených zápěstí. Postrkovali mne, abych vyšel ven. Bylo tam o něco větší světlo než tady, ale dalo by se říct, že stále tma. Tmavě modrá obloha prozrazovala, že je asi hodina před svítáním. To jsem byl bez vědomí celou noc….nebo tak pár dnů a noc….

"Jak dlouho jsem by mimo?"ptal jsem se, když mě vedli menším lesem a složitým bludištěm cest. Jasper se po mně ohlédl, pousmál se a trpce mi odpověděl:"Omdlel si na cestě při stmívání a probudil se před rozbřeskem! Mysleli jsme, že už se tě nedočkáme. Smůla….pro tebe samozřejmě!"

Dál už se se mnou nikdo nebavil. Na zdi hradu padala ranní tma a zima, choulil jsem se pod ušpiněnou a na pár místech rozedranou košilí a jemně se třásl zimou. Konečně jsme dospěli k nějaké zadní bráně do paláce. Jasper jí důležitě odemkl a sám se vnořil do tmy jako první. Za ním jsem měl jít já veden dvěma zbrojnoši. Jemně jsem zívl, byl jsem stále ještě unavený. Ve tmě jsem postupoval pomalu, dopředu jsem natáhl ruce a hledal si průchod nohou. Na štěrku to nebylo tak jednoduché, ale prostředí se rázem významně změnilo. Oteplilo se, bylo tu i vetší světlo a zem vyla vykládaná většími a hladšími kusy kamene. Dospěli jsme dalších dveří a za nimi byl nějaký sál. Neměl jsem čas si jej prohlédnout, Jasper mě už s větším spěchem táhl potemnělým a chladným nádvořím. Vešli jsme do hradu a dál do spletitých chodeb, až jsme konečně dospěly do předpokojů audienčního sálu. Překvapilo mě, že už byla královna vzhůru. Podle silných kruhů pod očima toho stejně moc nenaspala….

Zbrojnoši mi zatlačili na ramena a já neměl sílu vzdorovat, tak jsem padl na kolena. Vzdorovitě jsem pohlédl nejdřív na ně, potom na celý sál, zaplněn jen mnou, pár vojáky, královnou, Sardonem a Jasperem, a následně na samotnou Alžbětu.

"Jsem ráda, že vás opět vidím, pane Drakeu. Jsem ráda, že vás vidím klečet a trpět!"dodala hořce a monotónně. Protočil jsem oči.

"Zdá se, madam, že potěšení je zcela na vaší straně!"odvětil jsem.

"Nedovoluj si!"okřikl mne Jasper, který se královně také uklonil a nyní stál za mými zády. Už jsem zase stál na nohou, konečně zesílily!

"Takže, můžete nám říct, co kolik členů obsahuje vaše skupina?"ptala se královna otráveně. Podíval jsem se na ni a rozhodl se nic neříkat. Jen ať se rozčiluje, nevydám ani hlásku!

"Jsi snad hluchý?!"zvedl hlas Sardon, opět zahalený do svého černého pláště. Pousmál jsem se a skoro neslyšně vydechl:"Ne!" Pak jsem zvýšil hlas, nebylo to tak záměrně, jen mi vypadly hlasivky:"Nevidím důvod vám odpovídat! Jestli mne chcete zabít, poslužte si. Tak či tak to uděláte, tak proč bych vám měl ještě něco říkat?!"

Sardon se potutelně usmál a dal jakýsi povel. Na to se pár vojáků zvedlo a odešlo z místnosti.

"Nemáte důvod? Jeden vám předložím!"pokynula královna a dvoukřídlé dveře se prudce otevřely. Pomalu a s rozvahou jsem se otočil. Zbledl jsem, když jsem spatřil skupinu vojáků, jak přivádějí cukající se Noemku. Šaty měla už úplně potrhané, ušpiněné, vlasy zacuchané! Ach ne, jak dlouho jste věznili mou sestru?! Nechte jí na pokoji!

Věnoval jsem jí jeden rychlý, omluvný pohled a snažil se, aby to nepostřehl nikdo z přítomných. Dalo to spoustu úsilí, ale podařilo se mi nasadit si železnou masku lhostejnosti.

"Má to být ta žena?"pozvedl jsem obočí a snažil se, abych na sobě nedal znát, že mi rve srdce, jak s ní zachází. Královna znejistěla, Jasper se ale stále usmíval.

"Proč?"tentokrát se mi povedl krásně nechápavý tón. Skoro jako bych jí vůbec neznal. Myslím, že Noemi také pochopila, co hraji za hru a přidala se. Nechápavě si mě změřila, jako by mě viděla poprvé v životě.

"Kdo je ten muž?"ptala se slabým hláskem, ochraptělým z chladného a vlhkého prostředí. Jasper stále ani na chvíli nezapochyboval, že by viděl mé prvotní zděšení? Že by jim už Noemka byla něco vyzradila?

"Jen se nedělejte, moc dobře vím, že to hrajete! Waltere, mluv!"

"Má odpověď stále platí, nevím, proč bych vám měl něco říkat!"

"Řekneš nám to!"ozval se Sardon "Jinak skončí tvá sestra stejně jako ty. Smrt tě nemine, to je jasné, ale stále můžeš zachránit ji!"

"Je ošklivé, jak s tou ženou zacházíte, ale ani ona mne nemůže donutit vyzradit vám něco. Promiň, ať už jsi kdo jsi. Neznám tě a je mi líto, že musíš trpět jen kvůli tomu, že si tě vyložili jako mou sestru!" Náhle, jako bych udělal něco nepřípustného. Ne! Ne, to určitě ne! Nezapřel jsem ji! To nemůže být pravda! Nechci být jako Francis, nezapřu svou sestru! Nemyslela jsem to tak!

Noemka se na chvíli stáhla, jako bych jí ranil přímo do srdce.

"Není pěkné zapřít vlastní krev!"ozval se tichý hlas a odněkud ze stínu vystoupil jakýsi muž. Poznal jsem ho, až když se přiblížil na světlo, vedle Sardona.

"Pamatuješ si mne!"pousmál se.

"Jak bych mohl!"prohodil jsem, ale bylo to už zbytečné. Tenhle muž mi zhatil všechny plány. Hodně toho ví a myslím, že má i důkaz, jak mne usvědčit. Byli jsme v pasti a nejvíc mne mrzelo, že je do toho zatáhnutá i má sestra!
 


Komentáře

1 g g | 15. května 2014 v 20:13 | Reagovat

???  :-?  :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama